16. Jak je to s populací zubra? Žije i jinde než v Bialowiežském pralese?
   Zubři byli původně rozšíření v listnatých lesech jižní a střední Evropy. Do 30. let 20. století byl v Evropě téměř zcela vyhuben a tak byla přijata opatření k jeho zachování. V současnosti žije divoce pět populací poddruhu Bison bonasus bonasus v Polsku (z nich zhruba 250 jedinců v pralese Bialowieża) a 18 populací poddruhu Bison bonasus caucasius žije v ruské části pohoří Kavkaz. Nedávno však byl zubr vysazen v Rumunsku, Bulharsku, Belgii a Francii, kde žije v ohradách. V jiných zemích se s tímto druhem můžeme setkat pouze v ZOO. Celkový počet zubrů v Evropě se odhaduje na 2 000 jedinců, z nichž 800 žije divoce a 1 2000 v oborách či zoologických zahradách.

-Mat-

   Zubr je největším evropským savcem. Je asi o metr delší a o půl metru vyšší než pižmoň (Ovibos moschatus). Ve středověku byl zubr, společně s již vyhubeným praturem (Bos primigenius), rozšířen v lesnatých oblastech východní a střední Evropy. Areál druhu se však kácením lesů postupně zmenšoval a v 18. století byl vyhuben ve střední Evropě. Zbytky evropské populace přežily 19. století na území honitby polských králů - Bialowiežském pralese. V Bialowieži přežili zubři až do začátku 1. sv. války. Střídání bojových front a pytláctví bylo posledním zásahem do životaschopnosti poslední evropské populace zubrů. Do roku 1919 zde byli zubři zcela vyhubeni. Druhou oblastí, kde přežila do 20. stol. menší populace poddruhu zubra kavkazského (Bison bonasus caucasicus) byl Kavkaz. Zde žilo až do roku 1910 asi 600 jedinců. Avšak i zde, byli během občanských válek v Rusku, poslední zubři vybiti v období let 1924 - 1927. Na celém světě přežilo jen 22 jedinců (některé prameny hovoří o 52 - 56 kusech) v zoologických zahradách a cirkusech, roztroušených zhruba v 15 zemích světa.
   Ihned po skončení 1. sv. války začala silná snaha o ochranu zubrů. V roce 1923 byla z podnětu Poláků (po mezinárodní konferenci na záchranu zubra konané v Paříži) založena Mezinárodní společnost pro ochranu zubra. Zubr byl prvním živočichem na světě, pro kterého byla založena plemenná kniha. Začalo se se shromažďováním zubrů a zakládáním chovných párů. Z přežívajících zubrů však tvořili zhruba polovinu staří, rozmnožování již neschopní samci. Neúspěchy v odchovech stěžovala i minimální znalost bionomie druhu, zvláště pak složení jejich potravy. V roce 1928 žilo jen 48 zubrů a o několik let později poklesl stav na 30 kusů. Poté se začalo, podle návrhu Heinze a Lutze Heckových (USA), s křížením zubra s jeho severoamerických příbuzným bizonem. Oba druhy mají ve fylogenetickém vývoji společného předka. Nejprve byla došlo ke spáření zubřího býka a bizoní krávy, která porodila mládě. Kříženec (tzv. zubrobizon), který měl znaky obou druhů byl pak dále křížen pouze se zubry a postupně začaly převládat znaky zubra. Ve čtvrté generaci již byly morfologické znaky po bizonech zcela potlačeny. Kříženci byli mnohem odolnější a životaschopnější než jejich rodiče a byli schopni plodit plodné potomstvo. Chov zubrů byl zpomalen 2. sv. válkou, přesto po jejím ukončení žilo již 98 zubrů. V polovině 50. let žilo již na celém světě v různých oborách, rezervacích a zoologických zahradách 280 jedinců a v roce 1975 467 zvířat.
   Nejbližším místem, kde se můžeme se zubry setkat je rezervace/obora Topolčianky (okr. Nitra, Slovensko), která se rozkládá na ploše asi 12 000 ha. Dnes se v ní chová ...... zubrů. Prvním zubrem (zakladatelem) tohoto stáda byl samec jménem Putifar o hmotnosti 1 200 kg.

   Hanzák a Veselovský (1960) popisují historií zubrů takto: "Dříve se zubr vyskytoval hojně v lesích střední a východní Evropy. Žil i ve Francii, v Německu, v Rakousku, v Maďarsku, v Polsku a dále na východ. Žil zcela nepochybně i u nás, jak o tom svědčí poznámka v Einhardových Análech (Letopisech). Píše se v nich, že se Karel Veliký roku 803 zastavil se svou družinou při tažení do jihovýchodní Evropy na lovu zubrů v lesích hirkánských, což byla asi Šumava nebo její okolí. ..... Časem však zubři u nás vymizeli. Jednak proto, že je lovci hojně pronásledovali, jednak proto, že se původní lesnatý ráz naší krajiny měnil, což zubrům rozhodně nesvědčilo. Určitě však žili v jiných částech Evropy a do Čech se dostávali jen jako zvláštnost tehdejších královských obor a zoologických zahrad. Poslední zmínka o zubrech je z doby panování císaře Rudolfa II. ...
   ...Posledním útočištěm zubrů v Evropě byly lesy východního Polska, Litvy, západní Bílé Rusi a Kavkaz. V Litvě vymizel zubr úplně v 19. století a jediným jeho přirozeným stanovištěm se stal Bělověžský prales na hranicích Polska a SSSR. Tam přesně sledovali jejich počet a o každém kusu vedli záznamy. Roku 1832 tam žilo 770 a roku 1859 dokonce 1832 kusů. Za první světové války se však přes prales přehnala fronta, mnoho zvířat zahynulo, jiná odvezli do Německa, a tak roku 1920 tam bylo posledních pět kusů. Roku 1921 byla zastřelena poslední zubří kráva, žijící ve volné přírodě. Zbyly jen kusy chované v zoologických zahradách. Ty pak daly základ chovům v pěstitelských stanicích. Podobný osud stihl i zubry kavkazské, žijící v západních lesnatých částech Kavkazu. Ještě v 19. století jich tam bylo asi 900 kusů. Občanská válka a pytláci však uspíšili jejich vyhubení. Poslední žijící zubři tam byli zjištěni roku 1926. Později byli do kavkazské rezervace vypuštěni kříženci zubra a bizona.
   V době I. kongresu Mezinárodní společnosti pro záchranu zubra, roku 1925, žilo 66 čistokrevných zubrů, z nichž 6 přestárlých nebylo již způsobilých k dalšímu chovu. Druhou světovou válku přečkali zubři celkem dobře a do roku 1944 se zachovaly 103 kusy. Podle zpráv z roku 1952 žilo k 15. lednu 1951 celkem 135 zubrů. Od roku 1954 chová zubry i pražská zoo. Dostali se tam z Polska, ....."