Dermoptera - Letuchy

Letuchy jsou vývojově blízké primátům. Recentní letuchy tvoří pouze jedinou čeleď, ve které známe jen dva druhy jediného řádu. Dříve se česky označovaly jako letušky nebo kolugové. Kolugo je domorodé označení letuchy indické. V anglické terminologii se raději držíme označení "Colugos" než "Flying Lemurs". Označení "Flying Lemurs", s jehož českým překladem "létající lemuři" se můžeme výjimečně setkat i v některých publikacích u nás, je sice užívanější, nicméně velmi zavádějící. Při neodborných překladech se stává, že letuchy jsou pak zaměňovány za létající či plachtící madagaskarské poloopice - lemury. Přirovnání k lemurům pochází z podobnosti obličejů a někdy i z podobnosti ve způsobu plachtění při skocích ze stromu na strom. Letuchy však mezi lemury (čeleď Lemuridae, podřád poloopice) zcela jistě nepatří. A přestože mají létací lem napnutý obdobně jako netopýři, není ani jejich let skutečným letem, nýbrž klouzavým plachtěním. Schopnost aktivního letu mají ze savců opravdu pouze a jen letouni (Chiroptera). Letouni mají létací blánu napnutou zejména mezi prodlouženými prsty předních končetin, letuchy mezi končetinami. V souvislosti s názvoslovím letuch upozorňujeme ještě na jednu možnou mýlku, a to letuchu evropskou (×××). Nejde totiž o zástupce savců, ale je to ryba, která má široké prsní ploutve. Ty využívá v době námluv a rovněž pro let nad hladinou. V Evropě se savčí letuchy (Dermoptera) nevyskytují.

Letuchy jsou celkem málo známými savci. Dorůstají střední velikosti (jsou o něco menší než kočka domácí) a váží asi 1 - 2 kg. Nepřehlédnutelným znakem letuch je jejich velký osrstěný kožovitý lem (tzv. létací blána, či kožní řasa), označovaná (stejně jako u netopýrů) jako patagium. Kožní lem je natažený podél těla od krku na přední končetiny, od nich vedou k zadním končetinám a odtud se táhne až na konec (špičku) dlouhého ocasu. Létací blána je dokonce natažená i mezi krátkými prsty, a to u jejich bazí. Kožní lem umožňuje letuchám plachtit na poměrně velkou vzdálenost. Když letuchy skočí ze stromu, roztáhnou nohy a pomocí napnuté kožní blány mohou nehlučně pomalu přeplachtit z jednoho stromu na druhý. Délka skoku závisí na výšce stromu ze kterého skočí. Délka plachtění může dosahovat 70 - 100 m, běžnější jsou však kratší dráhy (okolo 30 - 50 m). Uvádí se, že za příznivých podmínek mohou letuchy přeplachtit vzdálenost až 130 m se ztrátou výšky pouhých 10 - 12 m. Směr letu mohou letuchy výrazně ovlivňovat pomocí svaloviny v lemu. Při startu, během letu i při přistávání tak kontrolují směr letu a zvládají i případné úhybné manévry. Svalstvo umožňuje i strnulé držení při dlouhém přímém letu. Po dopadu k patě stromu letuchy rychle vyšplhají do koruny odkud mohou pokračovat dalším skokem. Podobně jako letuchy mají jsou díky obdobnému plachtícímu lemu schopny plachtění i někteří z dvojitozubců (např. vakoveverka větší - Petaurus norfolcensis) či někteří hlodavci (např. poletuška slovanská - Pteromys volans). U těchto skupin je však ocas, narozdíl od letuch, volný a obyčejně volný. Slouží jim ke směrování plachtícího letu. Létací blána letuch je pokryta hnědavou nebo šedou srstí s nepravidelnými skvrnami. Struktura vzoru srsti připomíná mramorování, které je rozšířeno i na kožních lemech a pro nehybné letuchy přitisknuté na větvích výborným krycím zbarvením. Srst navíc obsahuje zvláštní vlasový prach. Kožešiny nejsou nijak vyhledávané.

Přední a zadní končetiny jsou zakončeny dlouhými, jehlicovitě ostrými drápy, které letuchy používají k držení na kůře stromů nebo na větvích a ke šplhání po nich. Charakteristická lebka letuchy je široká a zploštělá. Má téměř úplně vyvinuté postorbitální výběžky, které zvýrazňují oční jamky. Tympanální hrboly jsou zploštělé a patro v ústech je široké a ploché. Zuby jsou relativně malé a jednoduché. U stoliček je dobře patrný fylogeneticky primitivní tribosfénické uspořádání s velmi dobře vyvinutými hrboly používanými ke žvýkání hrubé rostlinné potravy. První horní řezák je redukován, zatímco druhý (vnější) horní řezák má tvar špičáku. Řada spodních řezáků tvoří jakýsi hřebínek (pilku), který je letuchami, kromě zpracovávání (strouhání) potravy, využíván i při groomingu.

Letuchy jsou býložravé. Živí se listím, pupeny, výhonky, květy i plody. Pomocí spodních řezáků (uspořádaných do tzv. hřebínku) seškrabují povrch listů, přičemž si vybírají jen některé z nich. Používají přitom i dlouhý jazyk. Stejně jako mnoho jiných býložravců mají letuchy značně prodloužené střevo a zvětšené slepé střevo. Slepé střevo, vak v místě křížení tenkého a tlustého střeva, je rozděleno na několik oddílů, kde se vyskytuje množství mikroorganizmů. Ty rozkládají celolózu na jednodušší struktury, jež pak mohou být letuchou snadno vstřebány a využity při metabolizmu živočicha.
Velké a dopředu namířené oči, zabezpečující výborné prostorové vidění a orientaci v prostoru. Tento typ očí je charakteristický pro většinu nočních živočichů. Zrak je pro letuchy nepostradatelným smyslem, protože během relativně rychlého letu musejí odhadovat vzdálenost a registrovat přítomnost překážek. Uši jsou okrouhlé a porostlé srstí. Letuchy aktivují hlavně v noci, někdy i za soumraku. Den prospí v dutinách stromů, přitisknuté na kmenech, nebo zavěšeny ve větvích stromů. Při pohybu ve větvích a při požírání potravy visí hřbetem dolů a kožní lem mají přiložený k tělu. Pohyb po zemi, který připomíná trhavé poskakování je pro letuchy nebezpečný, protože se zde stávají snadnou kořistí predátorů. Letuchy mají dva páry mléčných žláz, které jsou umístěny téměř až v podpaží. Mláďata se při letu drží matky na spodní straně těla.

Letuchy žijí v deštných pralesích jihovýchodní Asie. Zdržují se ve větvích vysokých stromů, kde hledají potravu. Mezi stromy se pohybují popisovaným klouzavým letem. Jeden druh žije v Malajsii a druhý na Filipínách, zejména v jižní části souostroví.