Zprávy ze světa savců

Savci.upol.cz, 27. listopadu 2006

  Bohužel musíme zveřejnit smutnou zprávu. V pátek, dne 24. listopadu, zemřel v motolské nemocnici pan profesor Zdeněk Veselovský. Nechci se zde více rozepisovat, těžko hledám správná slova. Přesto, kdo by si chtěl tuto osobnost blíže připomenout, může tak učinit na stránkách časopisu National Geographic Česko nebo na webu Českého rozhlasu, kde mu také věnovali vzpomínku.

Fosílie nového druhu velblouda nalezena v Sýrii
Savci.upol.cz, 20. listopadu 2005; aktualizováno 10. října 2006

  Ve střední Sýrii v oblasti naleziště El Kowm, 240 km severovýchodně od Damašku, nalezl tým švýcarských a syrských paleontologů fosilní pozůstatky dosud neznámého druhu velblouda. Stáří nálezu vědci odhadují na 100 tisíc let. Zmíněnou oblast paleontologové zkoumají již od roku 1999. V roce 2003, kdy nalezli první fragmenty skeletu, si ještě nebyli jisti, že jde o pozůstatky velblouda. Mezi lety 2005 a 2006 se jim ale podařilo nalézt více než 40 dalších fragmentů fosilních kostí, většinou z nohou, hřbetu a čelisti. Nálezy patří několika různým jedincům téhož druhu. Ze srovnání nalezených fosilních kostí a kostí současného velblouda vědci vyvozují, že vyhynulý druh měřil v kohoutku asi 3,6 metru. Byl tedy přibližně dvakrát vyšší než současný druh velblouda, který měří 1,8–2,1 (2,3) m. Na nalezišti byly objeveny také pozůstatky lidí a kamenné nástroje ze stejného období.

Byla nalezena fosílie dravé velryby
Savci.upol.cz, 16. srpna 2006

  Paleontologové popsali nový fosilní druh neobvyklé velryby. Fosílii nalezl v roce 1997 surfař Staumn Hunter. Stalo se tak na pobřeží poblíž Torquay v jihovýchodní Austrálii. Paleontologům trvalo 3 roky, než se podařilo kosterní pozůstatky vypreparovat z vápencového bloku. Detailní studie byla nyní publikována v odborném časopisu Proceedings of the Royal Society B, autorem studie je paleontolog Erich Fitzgerald z Monash University in Clayton v Austrálii. Neobvyklá velryba byla pojmenována jako Janjucetus hunderi a byla pro ni vyčleněna samostatná čeleď Janjucetidae.

  Pro dnešní velryby jsou charakteristické velké tělesné rozměry a zvláštní způsob získávání potravy - nejrůznějších drobných mořských organismů (tzv. planktonu; ale některé druhy se živí i drobnými hejnovými rybami) - filtrováním mořské vody pomocí kostic. Nově popsaný druh však disponoval nebezpečným chrupem dravce a navzdory své relativně malé velikosti lovil nejspíš větší ryby (možná i menší žraloky, hlavonožce, jiné kytovce a mořské ptáky). Ačkoli připomíná spíše ozubené kytovce (delfíny a kosatky), podle zvláštních rysů na lebce a určitých znaků v oblasti vnitřního ucha se jednoznačně řadí do podřádu kosticovců, tedy mezi bezzubé velryby a plejtváky. Věda dosud neznala žádného kytovce s takovýmito vlastnostmi, ani živého ani fosilního.

  Mezi nejnápadnější znaky patří až 3 cm dlouhé zuby s pilovitými hranami. Lebka je dlouhá 46 cm a má široký krátký rypec. Maximální délka těla se odhaduje na 3,5 metru. Znaky na lebce ukazují, že velryba nemohla aktivně produkovat vysokofrekvenční zvukové signály a používat tak ultrazvukovou echolokaci, jako dnešní ozubení kytovci. Zda byla schopna vysokofrekvenční zvuky alespoň vnímat, se neví. Na nízkofrekvenční - hluboké zvuky, na které se specializovaly moderní velryby, adaptována nebyla. Zato jsou na lebce nápadné neobvykle velké očnice (oční jamky mají dvakrát větší průměr, než u srovnatelně velké lebky delfína). Zdá se tedy, že tato velryba spíš využívala svůj citlivý zrak pro lov ve větších temnějších hloubkách. Vědci předpokládají, že šlo o aktivního mořského predátora.

  Tato velryba, která žila v období před 25 mil. let, připomíná, že kosticovci se vyvinuli ze zubatých kytovců. Sama ovšem není předek dnešních kosticovců, ale náleží do postranní vývojové větve kosticovců, o které věda dosud neměla tušení. Nejstarší známá velryba s kosticemi, která byla nalezena v Antarktidě, je ještě zhruba o 10 mil. let starší než Janjucetus. Vědci již dříve nalezli několik fosilních druhů velryb, které měli zuby, ale ty sloužily pro nejranější formu krmení filtrováním vody. Nález souhlasí s teorií, že předci kosticovců se od původní linie kytovců oddělili před 34-35 mil. let, pod vlivem změny oceánských podmínek. V té době se totiž rychle změnilo klima a oceánské proudy, což mělo dopad na potravní zdroje.

Popsány tři nové druhy lemurů rodu Microcebus
Savci.upol.cz, 26. června 2006

  Ještě v sedmdesátých letech vědci věřili, že na Madagaskaru žijí dva druhy myších lemurů - makiů, první (M. coquereli) žijící na západě ostrova v suchých lesích a druhý, menší (M. murinus) žijící v deštném lese na jihu a východě ostrova. S dalšími terénními výzkumy a později také s pomocí DNA analýz se počet členů tohoto rodu rozrostl na devět. Od roku 2001 biologové zkoumali populace makiů na východě ostrova s podezřením, že by zde mohli být další nové druhy. V roce 2006 tak byly popsány a pojmenovány další tři nové druhy makiů - Microcebus mittermeieri, Microcebus simmonsi a Microcebus jollyae (druhová jména odkazují na jména významných světových primatologů). K tomu navíc uvažují o možných dalších čtyřech nových druzích.

  Objev, nebo spíš rozpoznání nových druhů (dříve byly často považovány "jen" za geografické rasy), neznamená, že by těchto primátů na ostrově žilo více. Naopak, populace, o nichž se myslelo, že patří k jednomu druhu se jaksi rozdrobily do více druhů, a tím se tyto jednotlivé druhy "staly" náchylnější k možnému vyhubení. Lemury totiž ohrožuje především mýcení lesů a ničení vhodných biotopů. A právě také s ohledem na tuto situaci uvažuje madagaskarská vláda o rozšíření chráněných oblastí na trojnásobek současné rozlohy.

V afrických pralsích zřejmě žije další lidoop
Savci.upol.cz, 6. října 2004; aktualizováno 30. června 2006

  V pralesích střední Afriky, konkrétně v severní části Demokratické Republiky Kongo (nejblíže jsou města Bondo a Bili) žije populace zatím blíže neurčených velkých lidoopů. Dle popisu zatím není jasné, zda jde o gorily či šimpanze. Vědci dokonce uvažují, že by mohlo jít o nový druh nebo alespoň poddruh velkého lidoopa. Tomu nahrává i fakt, že žijí 500 kilometrů od jakékoliv známé populace goril.

  Lidoopi jsou vysocí až dva metry a váží asi 85 až 100 kilogramů. Mají velkou tmavou tvář a výrazný sagitární hřeben na lebce, jako gorily. Také si jako gorily staví hnízda na zemi, zatímco šimpanzi si je staví na stromech. Oproti gorilám ale používají tito lidoopi svá hnízda vícekrát po sobě, zatímco gorily si staví na každou noc hnízdo nové. Na rozdíl od goril se též nevyhýbají podmáčené půdě. Podle rozboru trusu v jejich jídelníčku převládá především ovoce, podobně jako u šimpanzů.

  Možnost, že jde o křížence mezi gorilou a šimpanzem je velmi nepravděpodobná. Pokud by šlo o nový poddruh šimpanze, byl by o 50% větší, než ostatní poddruhy šimpanze. Zatím se zdá jako nejpravděpodobnější možnost, že jde o nový druh nebo poddruh gorily. Ale ani možnost úplně nového druhu není vyloučena.

  Tato populace je známa již několik let, poprvé o ni informoval v roce 1996 Karl Ammann (švýcarský fotograf žijící v Keni), který se o lidoopech doslechl od domorodých obyvatel. Ti navíc tvrdí, že tito lidoopi mohou být velmi zuřiví a jsou prý schopni zabít i lva. Tomuto tvrzení ale vědci valný význam nepřikládají, pravděpodovně jde o obvyklý "folklór". Údajně existuje i krátký videozáznam, který pořídil Shelly Williams (americký primatolog, pracující i pro institut Jane Godallové v Marylandu). Záznam byl pořízen v roce 2002 za pomoci místních obyvatel.

  Zatím se tyto lidoopy nepodařilo blíže prozkoumat, jelikož se nachází v nepřístupných částech pralesa a další výzkum komplikuje také politicko-bezpečnostní situace v zemi. Odborníci plánují situaci kolem nového lidoopa objasnit. Panují ale obavy, že než se tak stane, mohou je zatím vyhubit místní pytláci.

  Po ročním pátrání C. Hickse a jeho kolegů z Amsterodamské univerzity zbyla jen nepatrná šance, že by tento záhadný lidoop byl nový druh. Podle analýz vzorků DNA (asi jen mitochondriální DNA) odebraných z trusu jde totiž o šimpanze, patřícího nejspíš k poddruhu Pan troglodytes schweinfurthii. Ale i tak jsou tito šimpanzi zvláštní, jsou neobvykle velcí a na lebce mají výraznější sagitální hřeben, podobně jako gorily. Na rozdíl od goril si v lese počínají hlučně, stejně jako šimpanzi. Cleve Hicks sledoval tyto primáty celkem asi 20 hodin a se svým týmem hodlá ve studii těchto lidoopů pokračovat.

Nový druh hlodavce objeven v jihovýchodní Asii
Savci.upol.cz, 16. května 2005; aktualizováno 15. června 2006

  Skupina vědců narazila na tržnici v centrálním Laosu na neznámý druh hlodavce. Domorodci jej však znají a nazývají jej „kha-nyou". Nový druh byl nazván Laonastes aenigmamus a byla pro něho původně zřízena dokonce samostatná čeleď Laonastidae (nyní Diatomyidae, viz dodatek) (nový druh savce, který byl zároveň zařazen do zcela nové čeledi, byl naposledy objeven před 30 lety; byl to netopýrek thajský). Hlodavec je totiž natolik neobvyklý, že se zatím vědci nedokáží shodnout, zda jde o hlodavce z příbuzenstva myší nebo morčat a činčil. Jisté je jen to, že není příbuzný veverkám, ačkoli se jim navenek podobá. Biologové uvažují, že by mohlo jít o potomka starobylé vývojové větve, která má vztah k hlodavcům z Jižní Ameriky, zastoupenými dnes například zmíněnými morčaty, činčilami a také dikobrazy. Někteří zoologové si myslí, že by mohlo jít o bezostného příbuzného dikobrazů.

  Ve volné přírodě nebyl ještě biology spatřen a neví se ani přesně, kde žije. Pravděpodobně pochází z lesů ve vápencových oblastech středního Laosu. Dlouhé slepé střevo a vysoké korunky stoliček napovídají, že se živí rostlinnou potravou. Předpokládá se, že je to noční živočich. Má dlouhé vousy, zavalité nohy, přičemž přední jsou kratší, a ocas porostlý hustou srstí. Délka těla od hlavy k ocasu je asi 40 centimetrů. Srst hlodavce je tmavošedá až černá, na břichu a hrudi přechází do světlejších odstínů šedé. Dle přírodovědců je možné, že má ve vrhu pouze jedno mládě. Vědci v této souvislosti znovu upozorňují, že je třeba věnovat více pozornosti ochraně lesních biotopů a omezit zde především lov a těžbu dřeva.

  Podle morfologických a genetických analýz jde skutečně o příslušníka podřádu Hystricognathi (dikobrazovci). Ale zatímco morfologická data naznačují, že jde o bazálního zástupce tohoto podřádu (nejstarší větev všech dikobrazovců), genetické analýzy tvrdí, že je o něco příbuznější spíše africkým čeledím dikobrazovců.

  Tento hlodavec nyní překvapil vědce ještě jednou. Mezinárodní tým paleontologů vedený Mary Dawsonovou z Carnegie Museum of Natural History si povšiml značných podobností na lebce a zejména na chrupu a čelistech s fosilními pozůstatky hlodavců řazených do čeledi Diatomyidae. Tato čeleď, známa od roku 1974, byla považována za vyhynulou přinejmensím 11 milionů let. Zahrnuje fosilní rody jako Diatomys, Fallomus a Willmus. Hlodavec Laonastes aenigmamus (angl. Laotian rock rat) je tedy nově přeřazen do této právě "vzkříšené" čeledi Diatomyidae.

  David Redfield, emeritní profesor Floridské státní university, oznámil, že se mu společně s thajskými kolegy podařilo odchytit, nafotit a nafilmovat živý exemplář tohoto hlodavce. Po několika pokusech tým uspěl až v květnu, v centrální části Laosu u hranic s Thajskem. Po vyfotografování a nafilmování bylo zvíře vypuštěno zpět do přírody.

Okapi v Kongu stále ještě přežívá
Savci.upol.cz, 9. června 2006

  V konžském národním parku Virunga se podařilo nalézt několik stop tohoto vzácného kopytníka. V této oblasti bylo okapi naposledy spatřeno v roce 1959, ale vědělo se, že žije v jiných částech konžského pralesa. Panovaly ovšem obavy, že živočich byl během zdejší občanské války (Zair, 1998) vyhuben pytláky a vojenskými hordami. Okapi (Okapia johnstoni) je druh žirafy, žijící v konžském tropickém pralese. Pro vědu byla objevena teprve v roce 1901.

Nový druh primáta objeven ve východní Africe
Savci.upol.cz, 19. května 2005; aktualizováno 24. června 2010

  Dva nezávislé vědecké týmy nalezly v jižní Tanzanii nový druh opice. Tento primát, žijící v korunách stromů horského deštného pralesa, se vyskytuje na dvou místech rezervace Ndundulu (Ndundulu Forest Reserve). V roce 2003 byl objeven na svazích hory Rungwe a později v 350 km vzdálených horách Udzungwa, převážně v oblastech od jednoho a půl do dvou a půl tisíce metrů nad mořem. Má hustou, světle hnědou až hnědošedou, polodlouhou hladkou srst. Hruď, břicho, konec ocasu a kštice delší srsti na hlavě a zátylku je výrazně světlejší. Tvář i oční víčka jsou téměř černé, stejně tak konce končetin (tedy neosrstěné části těla). Primát nemá nijak nápadné zbarvení či kresbu. Dospělý jedinec váží až 16 kg, měří asi 90 cm a úzký ocas je stejně dlouhý. Opice žijí v tlupách o 30 až 40 členech.

  Nový primát patří do příbuzenstva mangabejů. Místní domorodé obyvatelstvo jej nazývá „kipundži". Vědecky byl popsán (r. 2005) pod jménem Lophocebus kipunji (angl. Highland Mangabey; česky se uvádí mangabej horský, nebo mangabej kipundži). Podle odhadu žije těchto primátů jen něco kolem tisíce jedinců. A také proto, že jsou ohrožovaní pytláky a kácením lesních porostů, patří mezi kriticky ohrožené druhy.

  Teprve když vědci v roce 2006 získali uhynulého jedince této opice, mohli poprvé provést všechna potřebná měření a testy. K svému překvapení zjistili, že podle analýzy DNA má tento druh primáta mnohem blíže k paviánům, než k mangabejům. Svým vzhledem (a anatomií kostry) je ale více podobný právě mangabejům, i když se od nich výrazně liší hlasovými projevy, nápadnou kšticí na temeni (ale jeden či dva druhy mangabejů mají menší chocholku), ocasem ohnutém obloukem dozadu a černými očními víčky (barevná víčka slouží mangabejům při komunikaci). Proto bylo navrženo zařazení tohoto primáta do samostatného rodu, který má blíže k paviánům (ale ne všichni autoři s novým rodem zprvu souhlasili). Nové jméno tedy zní Rungwecebus kipunji (Mt. Rungwe je název zdejší hory). Mangabejové a paviáni jsou ale relativně blízce příbuzné skupiny úzkonosých opic.

  Meteor, magazín Českého rozhlasu Leonardo, pořádal soutěž o nové české pojmenování tohoto primáta. Odborná porota (RNDr. Miloš Anděra, CSc., doc. RNDr. Vladimír Hanák, CSc., RNDr. Evžen Kůs) nakonec vybrala ze 1234 typů od posluchačů jméno „Paviánec kipunji“.

Byl objeven nejstarší savec s přímo doloženou srstí
Savci.upol.cz, 23. února 2006

  Dobře zachovalé fosilní pozůstatky jurského savce byly objeveny v severovýchodní čínské provincii Vnitřní Mongolsko, ve formaci Jiulongshan. Stáří fosílie bylo stanoveno na 164 milionů let. Jemné jezerní usazeniny umožnily, že se zachovaly i otisky měkkých tkání a srsti. Díky tomu víme, že tento savec, který byl nazván Castorocauda lutrasimilis, se svým vzhledem a způsobem života podobal současné vydře, vačici vydří nebo ptakopyskovi.

  Tento savec měl hustou srst tvořenou nižší podsadou a delšími pesíky. Je to vlastně vůbec nejstarší známý savec, u kterého je srst přímo doložena. Nalezené kosterní pozůstatky jsou téměř úplné, zachovaly se dokonce i drobné kůstky středního ucha. Ocasní kosti jsou dorzoventrálně zploštělé a zhuštěné. Ocas byl krytý šupinkami a řídkou srstí. Byl tedy přizpůsoben k plavání a vypadal podobně jako u dnešních bobrů nebo vyder. Zbytky měkké tkáně mezi prsty na vnitřní straně nasvědčují přítomnosti plovací blány. Přední končetiny byl uzpůsobeny nejen pro pádlování, ale také pro hrabání. Kompletní chrup se nedochoval, ale víme, že spodní čelist měla 4 řezáky, 1 špičák, 5 premolárů, a 6 molárů. Z tvaru zubů vědci vyvozují, že se tento savec živil převážně rybami, vodními měkkýši a různými bezobratlými, podobně jako vydry. Délka těla od hlavy po kořen ocasu byla změřena na 43 cm, na ocas připadá 13 cm. Hmotnost je odhadována na 500 až 800 g, což znamená, že je zatím největším známým jurským savcem.

  Vědci předpokládají, že si tento tvor vyhrabával nory s hnízdy v březích řek a tůní, podobně jako to dnes dělá ptakopysk. S ptakopyskem jej spojuje také vejcorodost a přítomnost ostruhy na kotníku zadní nohy. S ptakořitnými (Monotremata) ale není nijak příbuzný. Byl zařazen mezi tzv. dokodonty (Docodonta), vyhynulou skupinu savců, která žila v období střední jury až svrchní křídy. Dokodonti vyhynuly bez následovníků a nemají žádný bližší vztah k dnešním savcům a jsou ještě starší skupinou savců, než jejich nejbližší žijící příbuzní ptakořitní.

Mezinárodní expedice zkoumala nedotčený novoguinejský horský prales
Savci.upol.cz, 7. února 2006

  Mezinárodní přírodovědecká expedice se s úspěchem vrátla z výpravy do nepřístupných oblastí na severozápadě ostrova Nová Guinea. V lidmi dosud nedotčeném pralese, pod 2200 m vysokým vrcholem v pohoří Foya, nalezli množství velice vzácných či dosud neznámých druhů rostlin, hmyzu, žab a ptáků (podrobnosti viz odkazy). Ze savců ze byla nalezena například paježura a několik druhů stromových klokanů, např. Dendrolagus pulcherrimus (angl. Golden-mantled Tree Kangaroo). Tito savci sice žijí i na východní části ostrova, ale jsou velice vzácní. Přesnější výčet nalezených savců nemáme zatím k dispozici.

Na Borneu žije neznámý druh cibetkovité šelmy
Savci.upol.cz, 10. května 2005; aktualizováno 6. prosince 2005

  Na indonéském ostrově Borneo, v národním parku Kayan Mentarang, zachytila automatická kamera dosud neznámý druh savce. Toto zvíře, velikosti lišky nebo větší kočky, má hnědorezavou barvu po celém těle, malé špičaté uši a dlouhý ocas s krátkou hustou srstí. Podle o něco delších zadních nohou vědci usuzují, že část života tráví v korunách stromů. Předpokládá se, že je aktivní převážně v noci. Byly pořízeny dvě ne příliš kvalitní fotografie, na nichž bohužel není tento živočich vidět úplně celý. Přestože někomu může připomínat lemura, jde s velkou pravděpodobností o neznámý druh cibetkovité šelmy, jako je například puchol či oviječ. Zoologové se patrně pokusí uspořádat expedici a tajemného savce najít. Deštný prales, kde byl tento tvor vyfocen, je ale ohrožen záměrem těžit zde dřevo a následně zde zřidit plantáže pro pěstování palmového oleje.

Byly nalezeny první fosilní pozůstatky šimpanze
Savci.upol.cz, 31. října 2005

  Vůbec poprvé se podařilo nalézt fosilní pozůstatky šimpanze. Na nalezišti v Tugen Hills (Keňa) byly loni nalezeny tři zuby staré přibližně 545 tisíc let patřící druhu Pan troglodytes. Šimpanz pravděpodobně uhynul v zalesněném prostředí v blízkosti vodní plochy, jelikož na stejném nalezišti byly odkryty také fosílie hrochů, krokodýlů a želv.

Na Madagaskaru byly objeveny dva nové druhy lemurů
Savci.upol.cz, 9. srpna 2005

  K prvnímu objevu došlo, když němečtí a madagaskarští vědci zkoumali populace lemurů druhu Mirza coquereli (maki žlutohnědý; angl. Coquerel's Mouse Lemur), které žijí na na severu a jihu ostrova. Na základě srovnání morfologických, genetických a etologických dat zjistili, že se jedná o dva samostatné, i když blízce příbuzné druhy. Severní populace tak byla popsána pod novým jménem Mirza zaza (Maki severní; angl. Northern Giant Mouse Lemur). Tento nový druh je stejně jako další jeho příbuzní z čeledi Cheirogaleidae drobnou noční poloopicí žijící v korunách stromů. Má velké oči, malé uši a dlouhý ocas. Je velký přibližně jako veverka, a je ještě o něco menší než M. coquereli. Také proto dostal jméno „zaza", což v malgaštině znamená „dítě".

  Další nový druh odhalili švýcarští zoologové pomocí morfologických a genetických analýz, když studovali několik jedinců makiů z přírodní rezervace Andasibe. Objev je překvapivý také tím, že tato chráněná oblast deštného lesa na východě Madagaskaru, je považována za jednu z nejlépe prozkoumaných částí ostrova. Nový druh, který patří mezi drobné noční poloopice rodu Microcebus, byl pojmenován na počest přírodovědce S. Goodmana, který přes 20 let studuje lemury na Madagaskaru. Primát tak dostal jméno Microcebus lehilahytsara (maki Goodmanův; angl. Goodman's Mouse Lemur). Slovo „lehilahytsara" totiž v malgaštině znamená „dobrý muž" (angl. „good man").

Podařilo se odhalit nový druh delfínovitého kytovce
Savci.upol.cz, 5. července 2005

  Australští vědci zkoumali populace vzácného kytovce, orcely tuponosé (Orcaella brevirostris; angl. Irrawaddy Dolphin), která se vyskytuje v mělkých pobřežních vodách a v dolních tocích velkých řek jihovýchodní Asie a severní Austrálie. Při tom si povšimli, že australské populace se natolik odlišují od asijských, že zjevně nepatří k témuž druhu. Odlišují se především délkou a tvarem hřbetní ploutve, přítomností hřbetního žlábku a zbarvením. Tato hypotéza byla potvrzena i genetickými testy. Jedinci australské populace tedy tvoří samostatný druh, pojmenovaný Orcaella heinsohni (orcela tupoploutvá; angl. Australian Snubfin Dolphin).

  O tomto novém druhu, orcele tupoploutvé, toho vědci zatím mnoho nevědí. Jde o vzácné plaché tvory, kteří se většinou vyhýbají lodím. Velikost jejich populace ani celkový areál rozšíření není znám. Předpokládá se, že žijí podél severního pobřeží Austrálie a u jižního pobřeží Papuy Nové Guiney. Ve zkoumané oblasti, na nejsevernějším cípu australského státu Queensland, žije jedna asi dvousetčlenná skupina. Vědci doufají, že tento druh delfína nebude tak vzácný a ohrožený vyhynutím jako jeho blízká příbuzná orcela tuponosá, která žije v kalných pobřežních vodách Thajska, Vietnamu a Kambodže, jejíž počet se odhaduje na méně než 1000 jedinců.

Prastarý savec se specializovaným chrupem
Savci.upol.cz, 31. března 2005

  Díky nálezu z Colorada v Severní Americe víme, že zde před 150 miliony let žil malý savec, který se živil se sociálním hmyzem, nejspíše termity. Savec byl nazván Fruitafossor windscheffeli. Zvíře bylo velké jen asi 15 cm a vážilo 30 g. Na nálezu je zvláštní především chrup. Každý zub (tedy i stoličky) má totiž jen jeden kořen a povrch nekryje sklovina. Kořen je, podobně jako u některých hlodavců, otevřený a může díky tomu rychle dorůstat a kompenzovat tak obrušování.

  Další zvláštností jsou xenarthrální výběžky bederních obratlů. Podobným uzpůsobením zpevňujícím páteř dnes disponují zástupci řádu chudozubých (ale většina z nich má tyto výběžky také na hrudních obratlích). Čtyřprsté končetiny s drápy jsou v předloktí nápadně zesílené. To vše je velmi užitečné při rozhrabávání termitišť a hrabání v zemi. Starobylým znakem jsou sluchové kůstky, které jsou ještě spojené s dolní čelistí.

  Velice specializovaný chrup ze všeho nejvíce připomíná dnešní pásovce nebo hrabáče. S těmito savci ovšem nemá nic společného, je to totiž jedna z dávných slepých vývojových linií savců (o něco mladší, než linie ptakořitných). Nicméně vědci jsou velmi překvapeni, neboť se nepředpokládalo, že by již tak brzo mohli savci být takto specializováni. Tento nález jurského savce svědčí o tom, že ranní savci byli rozrůzněni do mnoha linií mnohem více, než se zprvu připouštělo.

Byla nalezena dosud nejstarší fosílie savce z řádu zajíců
Savci.upol.cz, 17. února 2005

  Do řádu zajíců (Lagomorpha) řadíme zajíce, králíky a pišťuchy. Dosud nejstarší fosílie zástupce tohoto řádu pocházela z období před 35 mil. let. Nyní se podařilo v Mongolsku nalézt kosterní pozůstatky ještě daleko starší. Byly datovány do období před 55 mil. let. Tento zajícovitý savec byl pojmenován Gomphos elkema. Kostra se zachovala téměř kompletní. Savec byl velmi podobný současným zajícům a pohyboval se zřejmě stejným způsobem, tj. hopkáním pomocí delších zadních nohou. Ale proti moderním zajícům měl také několik odlišností. Nápadný je delší ocas a některé zuby svým tvarem připomínají spíše veverkovité hlodavce.

Nález největších dosud známých druhohorních savců
Savci.upol.cz, 12. ledna 2005

  V Číně, v provincii Liaoning, byly nalezeny 130 milionů let staré, dobře zachované, fosilie dvou savců. První byl pojmenován Repenomamus robustus. Tento nález je pozoruhodný především tím, že v jeho útrobách byly nalezeny zbytky mláděte dinosaura, což je vskutku unikátní nález. Dinosaurus (vyvinuté mládě, nikoli embryo z vejce; zhruba třetinové velikosti oproti savci) byl roztrhán a pozřen, aniž by jej tento savec nějak důkladně žvýkal.

  Druhý fosilní savec byl nazván Repenomamus giganticus. Tento druh byl ještě o 50% větší než výše jmenovaný. Je to vůbec největší, zatím známý druhohorní savec. Jeho hmotnost paleontologové odhadují na 14 kilogramů a délku jeden metr.

  Savci tohoto rodu měli zavalité tělo, relativně krátké nohy a dlouhý ocas. Karnivorní chrup byl vybaven též velkými ostrými špičáky, k čelisti se upínaly silné svaly. Vědci se také proto domnívají, že oba druhy byly lovci, nikoli mrchožrouty. Není ale jasné, zda šlo spíše o příležitostné lovce nebo pravidelné predátory. Tento rod je řazen do podtřídy savců nazývané Triconodonta, která vyhynula bez potomků.

  Tyto dva důležité nálezy tak vyvracejí myšlenku, že druhohorní savci byli jen velmi drobní (dorůstající max. velikosti krysy či vačice) a živili se "ve stínu dinosaurů" převážně pouze hmyzem a bezobratlými.

V severovýchodní Indii byl objeven nový druh opice
Savci.upol.cz, 17. prosince 2004

  Vědecká expedice složená z expertů WCS (Wildlife Conservation Society) a NCF (the Nature Conservation Foundation) objevila v odlehlém regionu severovýchodní Indie dosud neznámý druh primáta. Byl objeven v horských lesích Arunáčalpradéše (Arunachal Pradesh), což je nejvýchodnější svazový stát Indie, sousedící s Čínou a Barmou. Tato opice je poměrně velká. Má krátký ocas, kratší hustou srst, která je převážně hnědá až hnědookrová, na břiše a hrudi je světlejší, na hřbetu a bocích tmavší. Výrazná je tmavá skvrna na temeni, kterou obklopuje světlejší srst.

  Nový makak, mezi které se primát řadí, obývá horské lesy v podhůří Himaláje v nadmořské výšce 1600 - 3500 metrů nad mořem. Jde o jedno z nejvýše položených míst na Zemi, kde primáti žijí. Primát dostal jméno Macaca munzala - makak arunáčalský (syn. arunachalský; angl. Arunachal macaque). Možnost, že by šlo o křížence, vědci jednoznačně vyloučili. Opice si jsou navzájem velmi podobné a hlavně v dostatečně širokém okruhu (1200 km²) nežijí žádné jiné druhy, které by se mohli křížit.

Místní obyvatelé tuto opici znali už dříve a nazývají ji „mun zala“, což znamená „opice žijící v hlubokém lese.“ Dosud ji zabíjeli kvůli škodám, které pravidelně páchala na jejich úrodě. Vědci jejímu vybíjení chtějí ale zabránit, a proto navrhují, aby byl nový druh makaka zařazen na seznam ohrožených živočichů. Nový druh opice objevený v přelidněné Indii s ubývajícími lesy, je překvapením a způsobil mezi zoology rozruch. V Asii žije asi 20 známých druhů makaků, další se vyskytují v Africe. Naposledy byl nový makak (makak pagai, Macaca pagensis) objeven v roce 1903 v Indonésii na ostrově Mentawai.

Analýza DNA odlišila nový poddruh tygra
Savci.upol.cz, 8. prosince 2004

  Přírodovědci dosud rozlišovali celkem osm poddruhů tygra. Na základě fyzické charakteristiky a výskytu popsali tygra ussurijského, indočínského, indického, čínského a sumaterského. Další tři poddruhy tygra byly už vyhubeny. Tygr balijský byl definitivně vyhuben ve čtyřicátých letech 20. století, tygr turanský byl vyhuben v sedmdesátých letech a poslední kusy tygra javánského se dožily do počátku devadesátých let. Tygr čínský byl ve volné přírodě pravděpodobně již vyhuben a je chován pouze v několika čínských zoologických zahradách.

  Vědci nyní analýzou DNA provedenou asi u 130 tygrů z různých oblastí zjistili, že v rámci podruhu tygra indočínského (Panthera tigris corbetti) existují jisté rozdíly a navrhují tak vyčlenit nový poddruh, pojmenovaný Panthera tigris jacksoni. Díky tomu se jeden ohrožený poddruh "rozpadá" na podruhy dva, které jsou tím pádem ještě více ohroženy vyhynutím. Analýza mitochondriální DNA také naznačuje, že všichni tygři pocházejí ze společného předka, který žil před 72 000 až 108 000 lety.

  Výzkumný tým vede Stephen J. O'Brien (National Cancer Institute's Laboratory of Genomic Diversity at the National Institute of Health in Maryland, USA), který navrhl tento poddruh tygra pojmenovat po Peteru Jacksonovi, dlouholetém ochranáři tygrů. Asijští kolegové ale navrhují pojmenování Panthera tigris malayensis. V češtině tedy může nový název znít tygr malajský či Jacksonův. Navrhovaný nový poddruh nebyl zatím ještě oficiálně stanoven. Není bez zajímavosti, že poddruh Panthera tigris corbetti popsal v roce 1968 český přírodovědec Vratislav Mazák.

  Všechny dosud přežívající poddruhy tygra jsou v současnosti kriticky ohrožené. Úbytek jejich přirozeného životního prostředí, pytláctví a ilegální obchod s částmi tygřích těl využívanýchí v tradiční čínské medicíně, způsobil, že nyní žije ve volné přírodě méně než 7 000 tygrů. Pro porovnání – kolem roku 1900 byl počet divokých tygrů v Asii odhadován na 100 000.

Ve Španělsku byl nalezen blízký příbuzný prvních lidoopů
Savci.upol.cz, 18. listopadu 2004

  Nedaleko Barcelony odkryli španělští paleontologové fosílii primáta, který žil před 13 miliony let. Primát dostal vědecké jméno Pierolapithecus catalaunicus. Nalezena byla lebka, hrudní koš s páteří a také horní a dolní končetiny. Kostra je tak poměrně úplná a celkem zachovalá. Tento tvor byl o něco menší než šimpanz a živil se pravděpodobně ovocem. Mnohé znaky naznačují, že jde blízkého příbuzného prvních lidoopů. Jeho ruka ale není uzpůsobena k pohybu ve větvích pomocí brachiace, jaké známe u gibonů, ani k chůzi po kotnících přední končetiny, jak se pohybují např. šimpanzi a gorily. Odborníci diskutují, zda byl schopen alespoň nějaké jednodušší formy ručkování a zda se mohl postavit na zadní končetiny. Předpokládá se, že tato uzpůsobení se plně vyvinula až později během dalšího vývoje lidoopů. Stáří fosílie odpovídá zhruba době, kdy se předpokládá vznik vývojové větve vedoucí k lidoopům a lidem.

Dingo má svůj původ v domácích psech jihovýchodní Asie
Savci.upol.cz, 2. října 2004

  Původ australského psa dinga byl donedávna tajemstvím. Na základě vnějších podobností, jako je barevnost a velikost, se předpokládalo, že dingové mají původ ve psu indickém (jedno z plemen polodivokých psů jižní a jihovýchodní Asie „psa domácího“). Nyní ale analýza DNA prokázala, tento pes předkem dingů být nemohl. Dingovi jsou geneticky nejblíže psi z jihovýchodní Asie. Podle nárůstu změn způsobených přirozenými mutacemi byla spočítána doba příchodu předka dinga do Austrálie na dobu před 5 000 lety. Zde byl pak nejméně po dobu 3500 let v izolaci, díky čemuž se stal jedinečným pozůstatkem po tehdejším domácím psu. To vše podporuje teorii, že prapředek dinga se objevil na australském kontinentu před 5000 lety, tj. v době, kdy osidlovali ostrovy jihovýchodní Asie lidé původem z Číny. Jejich domestikovaní psi pak na Australském kontinentu zdivočeli.

Fosílie z Etiopie překlenuly mezeru v poznání vývoje velkých afrických savců
Savci.upol.cz, 4. prosince 2003

  Mezinárodní vědecký tým složený z amerických a etiopských odborníků objevil v severozápadní Etiopii, v oblasti známé jako Chilga, fosílie velkých savců z období svrchního oligocénu, přesněji z doby před 28-27 miliony let. Díky tomuto nálezu se podařilo překlenout velkou mezeru v poznání vývoje afroarabských velkých savců.

  V období mezi svrchním eocénem až spodním oligocénem byla zdejší fauna zastoupena pouze starobylými endemickými afroarabskými taxony. Africký kontinent v té době totiž tvořil spolu s Arábií jednolitý, od ostatních kontinentů mořem oddělený celek. Později, ve spodním miocénu, kdy došlo ke spojení afroarabského kontinentu s Eurasií, byla tato fauna z větší části vystřídána novou, euroasijskou (turovití, prasata, nosorožci ap.). Nález z Chilgy je tedy velmi důležitý, neboť spadá právě mezi tato dvě období. Je rozhodující pro stanovení počátku a průběhu výměny fauny v této oblasti. Nálezy ze svrchního oligocénu (přesněji z období 24-32 miliony lety) byly zatím velmi chudé a co se přesně dělo se savci v tomto 8 milionů let dlouhém období nebylo dosud známo a bylo pro vědce záhadou; toto období je nechvalně známé jako tzv. "Africa's missing years" (chybějící léta) nebo "Africa's big gap" (velká mezera).

  Většina fosilních rodů savců nalezených v Chilze je již známa z dříve objevených afroarabských lokalit, které jsou hlouběji ve vnitrozemí a ve vyšších polohách. Některé z nově objevených fosilií však představují nejčasnější nálezy některých afrických savců, které známe. Co je ale důležité, nebyli zde stále ještě zastoupeni žádní euroasijští savci. Na této lokalitě bylo nalezeno velké množství fosilií, které se od svých starších příbuzných natolik morfometricky liší, že bylo popsáno hned několik nových druhů. Konkrétně pět druhů elefantoidních chobotnatců (Phioma major sp. nov., aff. Palaeomastodon sp. nov. A, aff. Palaeomastodon sp. nov. B, Gomphotherium sp. nov. a Chilgatherium harrisi sp. nov.) a jeden nový druh řádu embritopoda (Arsinotherium giganteum sp. nov.). Tento africký velký "kopytník" ze všeho nejvíce připomíná nosorožce s tím, že má dva veliké rohy vedle sebe. S nosorožci ale nemá nic společného, Embritopodi jsou ze současných savců nejvíce příbuzní chobotnatcům a damanům.

  Nové Gomphotherium z Chilgy je menší než známí miocénní elefantoidi, a bylo označeno jako cf. Gomphotherium sp. nov. a nové primitivní Deinotherium (Chilgatherium harrisi sp. nov.) se natolik liší od Prodeinotheria a Deinotheria, že bylo umístěno do své vlastní podčeledi Chilgatheriinae subfam. nov. Navíc toto Deinotherium a Gomphotherium prodlužují fosilní záznam těchto chobotnatců velmi výrazně zpět v čase.

  Tento nález jako celek nasvědčuje tomu, že původní afroarabské taxony byly ekologicky rozmanitější, než se věřilo dříve, a jejich vývoj zdárně pokračoval do pozdního paleogénu.

Nález 125 milionů let starého vačnatce
Savci.upol.cz, 11. prosince 2003

  V severovýchodní Číně byla nalezena 125 milionů let stará fosílie vačnatého savce. Tento nález je o 50 milionů let starší, než nejstarší dosud objevené pozůstatky vačnatců. Nový objev tak posunul hranici, od kdy jsou tito savci fosilně doloženi, o dalších 50 milionů let hlouběji do minulosti.

  Vačnatec podobný myši byl pojmenován Sinodelphys szalayi. O jeho příslušnosti k vačnatcům svědčí jeho zápěstní a kotníkové kůstky i zuby. Byl ovšem mnohem menší než jeho příbuzní - měřil asi 15 centimetrů a vážil nanejvýš 30 gramů. Živil se hmyzem a byl to pravděpodobně noční živočich. Pobýval v lesích a křovinách na březích řek či jezer. Pohyboval se zpravidla v korunách stromů, ale občas zřejmě i po zemi.

  Nedávno jsme Vás informovali o nálezu starobylého placentálního savce, jehož stáří bylo určeno rovněž na 125 milionů let. Sesterské skupiny vačnatců a placentálů tak podle dosavadních nálezů žijí vedle sebe minimálně několik milionů let od počátku období křídy (136 ~ 65 mil. let). Pro zajímavost, k vyhynutí dinosaurů došlo právě na konci křídy před 65 miliony let, což je přibližně v polovině doby, od kdy jsou doloženi nejstarší vačnatci a placentálové.

Japonští zoologové určili zcela nový druh plejtváka
Savci.upol.cz, 1. prosince 2003

  Japonští vědci analyzovali DNA několika jednotlivých velryb, patřících k druhu Balaenoptera brydei. O tomto druhu se několik let vedly spory, zda jde o jeden druh či dva. Japonci vedení Shirem Wadou ale potvrdili, že jde o dva různé druhy B. brydei a B. edeni, a k překvapení všech odhalili ještě třetí druh, který pojmenovali B. omurai.

  Japonský tým dokázal, že se tedy jedná o tři různé druhy velryb - plejtvák Brydeův, Edenův a nový druh nazvaný plejtvák Omurův. Tento druh je relativně malý, je dlouhý 12 metrů a liší se od jiných druhů rodu Balaenoptera nejen mitochondriální DNA, ale i tvarem kostí lebky a menším počtem kostic. Žije zřejmě v Japonském moři a východní části Indického oceánu.

Nález vzácného vorvaňovce
Savci.upol.cz, 7. srpna 2002

  Začátkem srpna moře vyplavilo na pláž Jižní Afriky mrtvé tělo nesmírné vzácného kytovce, vorvaňovce Longmanova (Indopacetus pacificus). Údajně je to teprve třetí úplný exemplář tohoto druhu, jaký je znám. Je pět metrů dlouhý, jeho čelisti připomínají tvarem zobák. Předpokládá se, že žije v hlubinách Tichého a Indického oceánu. Vorvaňovec Longmanův patří k vůbec nejzáhadnějším kytovcům. Živý v moři byl podle záznamů spatřen pouze dvakrát. Jinak byly nalezeny pouze tři lebky a tři mrtvá těla.

US námořnictvo chce používat velmi silné sonary
Savci.upol.cz, 22. července 2002

  Americké námořnictvo se chystá používat tzv. nízkofrekvenční aktivní sonar k hledání dieselových ponorek nové generace. Zařízení vysílá silné zvukové vlny, které se odrážejí od ponorek skrytých v hlubinách oceánu, a po odrazu je zpětně registruje. Jak zaznamenala agentura DPA, americký Národní úřad pro oceány a atmosféru udělil na pět let povolení tento systém používat dvěma válečným lodím. Jeden se má využívat v Atlantickém a druhý v Tichém oceánu.

  Oba přitom budou vysílat zvukové vlny tak silné, jako když startuje letadlo Boeing 747. Ochránci přírody se proto obávají, že silný zvuk o nízké frekvenci, putující do velkých vzdáleností, může dezorientovat velryby, delfíny, sviňuchy, mořské želvy a další živočichy a poškodit jejich nejdůležitější smysl - sluch.

  Panují proto obavy, že by konkrétně velryby mohl ohrozit zvuk šířící se mnoho set kilometrů pod vodou na podobné frekvenci, jakou ony používají k dorozumívání a navigaci. Námořnictvo se proto musí vyhýbat užívání sonaru hlavních místech výskytu velryb, ale také poblíž oblastí, kde se potápějí lidé.

Objev lebky nejstarších lidí
Savci.upol.cz, 16. června 2002

  Vědcům se zřejmě podařil velký objev měnící pohled na historii lidstva. V Etiopii byly vykopány tři lidské lebky, dvou dospělých jedinců a dítěte, staré kolem 160 000 let. Jde zřejmě o vůbec nejstarší dochované kosti moderního člověka, tedy Homo sapiens.

  Badatele na nálezu fascinuje také to, že v té době a ve stejné oblasti zřejmě vznikl moderní člověk i podle genetických studií. Podle vědců jsou lebky, které byly posbírány v úlomcích u vesnice Herto v Afarské oblasti, spojovacím článkem mezi moderním člověkem žijícím před 100 000 lety a jeho staršími předchůdci.

  Lebky nemají stejný tvar jako u současných lidí - jsou širší, delší a mají klenutější očnicové oblouky. Tyto malé, ale významné rozdíly přiměly výzkumníky přiřadit nález k novému poddruhu zvanému Homo sapiens idaltu. Idaltu znamená v afarském jazyce "starší".

  Objev přivítali ti badatelé, kteří podporují myšlenku, že všichni dnešní lidé pocházející z předků žijících v Africe před 200 000 lety. A z Afriky pak tito lidé migrovali do ostatních světadílů. Pokud žili před 160.000 lety, pak podle vědců, dnešní člověk nemůže pocházet z lidí typu neandrtálce.

  Lebky vědci našli v místě bohatém na zkameněliny v suchém a prašném údolí, které bylo poprvé zkoumáno v roce 1997. První, co tam paleontologové objevili, byly kamenné nástroje, lebka zabitého hrocha a později zbytky buvola, což naznačuje, že tehdejší lidé měli jídelníček bohatý na maso. Lebka dítěte ve věku asi šesti nebo sedmi let byla roztříštěna na cca 200 kousků a musela být zdlouhavě dávána dohromady.

Nový Hominid z Chadu
Savci.upol.cz, 11. června 2002

  V Čadu byla nalezena lebka ranného hominida stará šest až sedm milionů let. Jde zatím o nejstarší nález hominida. Dosud nejstarší nálezy nebyly starší než 5 mil. let. Nalezená lebka spadá do období, kdy se pravděpodobně oddělili vývojové větve lidí a lidoopů a je o 2 mil. let starší než nálezy Australopitéků. Ovšem do které větve nález patří, či je předchůdcem těchto obou linií nelze s určitostí stanovit. Druh byl popsán pod jménem Sahelanthropus tchadensis.

  Podle některých odborníků jde o nejdůležitější nález v oblasti lidské evoluce za posledních 75 let. Tým paleontologů v Čadu následně našel i kus dolní čelisti, a její vzhled a rozmístění zubů jim prý dal důvod domnívat se, že šlo již spíše o ranného člověka. Oponenti ale namítají, že může jít o dosud neznámého příbuzného šimpanze či gorily.

Jak se rovnovážné ústrojí podílelo na vývoji kytovců
Savci.upol.cz, 15. května 2002

  Velryby a delfíni pocházejí ze suchozemských živočichů podobných praseti. Přizpůsobení se životu ve vodě a vývoj ve skvělé plavce - akrobaty - jim umožnily změny ve vnitřním uchu. K tomuto závěru došel tým paleontologů z Británie, Indie, Pákistánu a USA zkoumající zkameněliny dávných kytovců. Kytovci natrvalo opustily souši před asi 45 milióny lety.

Velryby a další kytovci jsou skvělí plavci s jedinečným smyslem pro orientaci a rovnováhu. Vděčí za to polokruhovým kanálkům ve vnitřním uchu, které reagují na pohyb a změnu polohy hlavy. U kytovců jsou však v porovnání s velikostí jejich těla daleko menší, než u jiných savců. Jsou proto méně citliví na rychlé akrobatické pohyby.

Vědci zjistili, že u dávných předchůdců kytovců se kanálky takto uzpůsobily velmi rychle poté, co začali žít také ve vodním prostředí. Tato specializace vnitřního ucha, která byla tak příhodná pro plavání, jim však znemožnila řádně chodit po zemi. To mohl být jeden z důvodů proč se navždy přestěhovaly do moře.

Placentálové jsou staří přes 125 mil. let
Savci.upol.cz, 25. dubna 2002

  Tým čínských a amerických vědců nalezl zhruba 125 miliónů let starou zkamenělinu živočicha, který je nejprimitivnějším dosud známým příbuzným dnešních placentálních savců. Stáří placentálních savců tak jeho nález posouvá o 40 - 50 miliónů let do minulosti. Tento dávný živočich dostal název Eomaia scansoria. Tento živočich, ne větší než velká myš, se proháněl po Zemi současně s dinosaury. Jeho zuby, kosti nohou i otisky husté srsti napovídají, že žilo zřejmě ve větvích stromů a v keřích, bylo uzpůsobeno ke šplhání a živilo se hmyzem.

  Přestože vědci řadí zkamenělinu podle zubů a kloubů na nohách do kategorie placentálních savců, samotné zvíře pravděpodobně placentu ještě nemělo a rozmnožovalo se stejným způsobem jako dnešní vačnatci. Jeho příliš úzké boky totiž podle vědců zřejmě neumožňovaly porod většího potomka. Nicméně odborníkům pomůže určit, které rysy placentálové zdědili po svých dávnějších předchůdcích a které jejich vlastnosti se vyvinuly později. Nález pochází z provincie Liao-ning na severovýchodě Číny, kde se našly také zkameněliny opeřených dinosaurů a velmi primitivních ptáků.

Nový druh vorvaňovce
Savci.upol.cz, 11. dubna 2002

  Oceánologové objevili v hlubokých chladných vodách u pobřeží Kalifornie nový druh kytovce z čeledi vorvaňovcovitých. Je asi 4 metry dlouhý, má dlouhý rypec, je bezzubý a velmi plachý. Živí se hlavonožci. Pravděpodobně žije hluboko v oceánu, pohybuje se v malých hejnech a aktivně se vyhýbá lodím. Nový druh byl identifikován poté, co bylo postupně vyplaveno na pobřeží Kalifornie pět mrtvých těl tohoto předtím neznámého živočicha.

  Zatím bylo objeveno 21 druhů vorvaňovcovitých, kteří měří od 4 do 12 metrů. Vědci o nich zatím nevědí mnoho, protože se s nimi setkávají velice zřídka - obyčejně když se nešťastnou náhodou tito mořští savci zapletou do sítí rybářských lodí nebo jejich mrtvé tělo vyplaví oceán.

Nález jurských savců v Jižní Americe
Savci.upol.cz, 14. března 2002

  Fosilní nálezy savců z období Jury nejsou příliš časté. Jura totiž představuje období počátku výrazné savčí evoluce. Většina dosud známých nálezů pochází z Tanzanie a Madagaskaru (oblast Gondwany). Skupina Australosphenida, do níž nález patří, byla v Gondwaně před koncem Jury diverzifikovanou a široce rozšířenou skupinou. Formy savců z jižní polokoule vykazují značnou odlišnost od severních příbuzných. První fosilní nález jurského savce v Argentině má význam při pochopení fylogenetických vztahů savců v období jejich časné evoluce. Čelist, podle níž byl druh popsán pochází z Patagonie a pochází ze savců, ze kterých se později vyvinuli ptakořitní. Nově tak byli objeveni jedni z nejstarších savců v Argentině a to z období střední až pozdní Jury. Skupina Australosphenida má tribosfénické stoličky, které jsou konvergentní se savci skupiny Tribosphenida ze severní polokoule.

Dugongové jsou ohroženi vyhynutím
Savci.upol.cz, 15. února 2002

  Podle Ekologického programu OSN hrozí do 25 let vyhynutí dugongům, mořských savců z řádu sirén. Ti žijí v pobřežních oblastech tropických a subtropických moří, váží asi 150 kg a živí se chaluhami. V důsledku znečištění, rozvoje měst a průmyslu na pobřeží, rybolovu a lovu trofejí jejich počet v posledních letech katastrofálně poklesl. Odhaduje se, že jich je na světě už jen asi jeden nebo dva tisíce.

  Samice dugongů drží při krmení svá mláďata u sebe ploutví a plavou vzpřímeně. Když námořníci viděli moroně zdálky, v mlze, jejich fantazie v osamění dálek tropických moří vytvořila legendy o mořských pannách.

  Dnes však už dugongové zcela nebo téměř vymizeli u pobřeží Somálska, Keni, Tanzanie, Mozambiku, Madagaskaru a Seyshellských ostrovů, kde jich kdysi byly stovky a stovky. Odborníci proto volají po zřízení rezervací pro tyto mořské savce a po snížení množství znečišťujících látek, které ničí chaluhy.

Rezervace pro kytovce ve Středozemním moři
Savci.upol.cz, 3. října 2001

  Ve Středozemním moři vznikne přírodní chráněná oblast až pro 45 tisíc velryb a delfínů. Podle agentury Reuters to umožní dohoda mezi Itálií, Francií a Monakem, která před několika dny vstoupila v platnost. Je to první dohoda svého druhu na severní polokouli, která zahrne i mezinárodní vody.

  Rezervace o rozloze 84 tisíc km čtverečních - tedy dvakrát větší než Švýcarsko - se rozprostírá mezi francouzským Azurovým pobřežím, Monakem a severoitalským Ligurským pobřežím, zahrne i vody kolem ostrovů Korsika a Sardínie. V létě v této oblasti žije od 25 do 45 tisíc delfínů a až 2 tisíce velryb, což je dvojnásobek než v ostatních částech Středozemního moře. Láká je sem bohatství potravy. Vytvoření tohoto útočiště pro ně je výsledkem desetiletého úsilí Světového fondu pro ochranu přírody a dalších skupin. V této oblasti bude mimo jiné zakázáno lovit pomocí všech typů tenatových sítí a bude se regulovat také pozorování velryb.

Prastaré fosilie kytovců z Pákistánu
Savci.upol.cz, 26. září 2001

  Paleontologové v Pákistánu objevili 50 miliónů let staré fosílie raných kytovců, které žily na souši. Nalezený druh, velikosti většího psa, byl pojmenován Pakicetus. Znaky na zadní končetině, konkrétně na kotníku, a na lebeční kosti (na vnitřím uchu) těchto primitivních vodních kytovců prozradily, že se kytovci vyvinuly ze suchozemských zvířat příbuzných nejstarším sudokopytníkům. Nález tak potvrzuje molekulární studie DNA, které říkají, že kytovci pocházejí ze sudokopytníků, z blízkosti prasat a hrochů.

Nový druh netopýra v Evropě
Savci.upol.cz, prosinec 2001

  V prosinci roku 2001 byl publikován článek, který popisuje nový druh netopýra v Evropě. Na základě analýz DNA byl rozlišen v rámci rodu Plecotus netopýr alpský (Plecotus alpinus) Kiefer & Veith, 2001, který je geneticky velmi příbuzný netopýru dlouhouchému (P. austriacus). Morfologicky je nově popsaný podobný netopýru ušatému (P. auritus).

Pralesní slon je samostatný druh
Savci.upol.cz, 24. srpna 2001

  V Africe žijí 2 druhy slonů, a to Loxodonta africana a nově uznaný druh Loxodonta cyclotis, který byl dříve označován jako poddruh. Závěr potvrzují sekvenční analýzy DNA. Podrobný článek přinesl časopis Science vol 293;