Postupné ochočování divokých zvířat člověkem (domestikace) začalo někdy v období mezolitu (15 000 - 5 000 let př. Kr.). Nejstarší doložený nález chovu savců pochází z Anau (poblíž města Ašchabad), kde byl chován skot před 9 tisíci lety. Do té doby byli živočichové především lovenou zvěří a maso ulovených zvířat bylo hlavním zdrojem bílkovin ve výživě člověka (pozn. vysoký obsah bílkovin má také mléko, to však lidé začali získávat až dojením po zdomácnění zvířat). Vlastní proces domestikace se vyvíjel přes zajetí a ochočení zvířat člověkem. Počátky domestikace většiny druhů korespondují se vznikem zemědělství (tj. v mladší době kamenné). Intenzivnější produkce zemědělských plodin umožnila vytvářet zásoby krmiva i pro chovaná zvířata v zimním období roku. Přechod od sběru a lovu potravy k systematické rostlinné i živočišné produkci bylo jedním z hlavních mylníků vývoje lidské společnosti. Ve střední Evropě se odehrával od 5. tisíciletí př. Kr. Chov zvířat byl od počátku zemědělství spojen také s tažnou silou a produkcí mrvy.
Z širokého druhového spektra savců ve volné přírodě člověk zdomácňoval jen malý počet druhů. Byla to především zvířata, která mu nebyla nebezpečná, byla schopna aklimatizace, snadno se rozmnožovala v zajetí a zejména poskytovala nějaký užitek - maso, tuk, mléko, kůže, kožešiny, vlna, srst, rohy, apod.). Zdá se, že jistou roli zde sehrály i sympatie člověka k určitým druhům. Člověk musel naopak chovaným druhům zajistit ochranu před nepříznivými klimatickými podmínkami, pravidelnou péči a celoroční výživu.
Domestikovaní savci si i v chovech udržují přirozené vzorce chování divokých předků, zejména instinkty. Člověk využívá těchto vlastností podle svých potřeb při výběru jedinců do cílevědomého chovu. Domestikované druhy se, ve srovnání se svými divokými předky, obecně rodí dříve (kratší doba březosti), mají potlačenu sezónnost ovulace a k oplodnění tak může docházet častěji během roku.
Domestikaci savců můžeme podle období rozdělit na tři fáze: (1) domestikace v době, kdy lidstvo vedlo kočovný lovecko - sběrný způsob života; (2) domestikace druhů v období nástupu zemědělství a usedlého způsobu života a (3) domestikace neúplná a nebo stále probíhající (do této fáze náleží formy druhů, které člověk nedomestikoval úplně nebo u nichž je domestikace mladého data, takže snadno zdivočí a mají snahu vracet se do podoby původní divoké formy). V prvním období člověk domestikoval psa, ovci, kozu, ale překvapivě i soba a lamu. Ve druhém zdomácněl některé druhy turů, jaka, prase, koně, osla a velblouda. Třetí, stále probíhající, období je ve znamení domestikace králíka, kočky, slona, losa a některých kožešinových zvířat.
Zcela prvním živočichem, kterého člověk ochočil byl pes. V Evropě byli prvními domestikovanými hospodářskými savci ovce a o něco později tuři (skot), přibližně 5. tis. př. Kr. Dále byla domestikována prasata, osli a kozy. Kůň byl v Evropě domestikován okolo 2 000 let př. Kr. Výjimku tvoří pes, který byl pravděpodobně zdomácněn již ve starší době kamenné. Člověk tehdy využíval jeho pomoci při lovu. Existují dva základní názory na počátky domestikace. Prvním je skutečnost, že člověk zvířata chytal a ochočoval jako mláďata. Druhá hovoří o chytání živých zvířat, která člověk držel v zajetí a zabíjel je až v době potřeby. Přitom docházelo, zvláště u v zajetí narozených jedinců k oslabování útěkových reflexů. Uvědomělý chov divokých zvířat v zajetí mohl být i nábožensky motivovanou činností. Domestikace různých druhů zvířat probíhala pravděpodobně různými způsoby podle podnebí, krajiny a životních podmínek i podle kulturní vyspělosti člověka. Rovněž docházelo k paralelním nezávislým domestikacím stejných druhů na více místech Země a domestikační centra jsou rozložena velmi nerovnoměrně. Jediným kontinentem, kde nebyl domestikován žádný druh je Austrálie.
Nejvíce zvířat bylo domestikováno v Asii (pes, ovce, kozy, někteří tuři, kůň, prase, velbloud) a v Evropě (pes, ovce, kozy, prase, kůň, králík). Z polárních oblastí severu pochází polodivoká domestikovaná forma soba. V Africe došlo ke zdomácnění osla, kočky a psa. V Americe chovali Indiáni dlouhá staletí před příchodem Evropanů lamy, psy a morčata.
Domácí zvířata člověk získal tak, že přírodní výběr nahradil výběrem umělým, určoval metody plemenitby. Domácí zvířata jsou vždy považována za užitková (mají pro člověka hospodářský význam). Hranici mezi pojmy zvíře domácí, užitečné, užitkové a hospodářské nelze jednoznačně stanovit. Zdomácněním (domestikací) si člověk podřídil určitý druh živočicha, který ovládl, řídí jejich rozmnožování a vynucuje si od nich pro sebe užitek. Zdomácnělá zvířata jsou pak na člověku víceméně zcela závislá. Domestikací všech savců bylo vyšlechtěno mnoho plemen, forem a typů různých barev, velikostí, tvarů, ale i výše užitkovosti. Domestikaci zvířat nelze chápat jako ukončený proces, ale jako stále probíhající součást lidského chování. V současné době procházejí stádiem zdomácňování kožešinová, ale i laboratorní zvířata.
Kočka domácí (Felis silvestris f. catus)
Kočka domácí je potomkem kočky divoké (Felis silvestris), která se vyskytuje ve třech typech podle geografické oblasti výskytu. V Evropě se vyskytuje lesní forma, v Asii stepní a v Africe žijí kočky v buši (tzv. kočky plavé). Předkem kočky domácí, která je rozšířena po celém světě (zejména v mírném pásmu) byla právě kočka plavá (Felis silvestris lybica), která je poddruhem kočky divoké. Kočka plavá je divoce rozšířená na Blízkém východě a v Egyptě, kde byla známá již ve Starověku. Kočka byla v této oblasti považována za nejposvátnější zvíře, o čemž svědčí i mnohé nálezy mumifikovaných koček ve staroegyptských chrámech.
Kočka domácí byla domestikována poměrně pozdě. V polodivokém stavu žily první kočky v povodí Nilu a v Egyptě. Do Evropy se začala kočka domácí šířit asi v období přelomu našeho letopočtu a ve střední Evropě se rozšířila až ve Středověku. Zde byla křížena s místní původní kočkou divokou (Felis silvestris). Při šíření do dalších částí Asie byla pak navíc křížena i s dalším poddruhem - kočkou stepní (Felis silvestris ornata). Kříženci kočky plavé a kočky stepní daly základ později vyšlechtěným plemenům dlouhosrstých koček (angorská, perská) a jiných okrasných plemen.
Dnes se chová kočka domácí ze záliby, dále jako přirozený predátor myší, ale také na kožešiny. Z pestré nabídky kočičích plemen můžeme podle srsti rozlišit kočky dlouhosrsté (např. perská, angorská, barmská či himálajská) a kočky krátkosrsté (např. rexi). Kočky lze dělit i podle zbarvení (např. siamská, havana, kartouzská, ruská modrá) nebo podle odlišností tělesné stavby (např. kočka z ostrova Man). V českých domácnostech se chová v mnoha typech zbarvení (mramorovaná, tygrovitá, perlová, jednobarevná, dvoubarevná, či tříbarevná) nejčastěji krátkosrstá kočka evropská.
Kočky snášejí zajetí velmi špatně, proto je nutné jim poskytnout volný výběh. Kočičí říje probíhá 2 - 4× ročně. Trvá průměrně 10 dnů. První říje nastává v únoru nebo začátkem dubna, další začátkem června. Doba březosti je 56 - 63 dny. Samice rodí 5 - 6 jemně osrstěných a nevidomých mláďat, která kojí 5 - 6 týdnů.Oční víčka se mláďatům otevírají 9. den po narození. Pohlavní dospělosti dosahují po 1. roce života. Kočky domácí se dožívají 15 - 20 let.
K vědeckým účelům se využívají různá plemena koček, neboť typ plemene nemá na experimenty vliv. Na kočkách se studují účinky léčiv a činnost nervové soustavy.
Pes domácí (Canis lupus f. familiaris)
Pes domácí byl zcela prvním živočichem, kterého člověk ochočoval a zdomácněl. Jediným z možných předků psa domácího je dnes prokazatelně vlk (Canis lupus). K domestikaci mnoha forem vlka v psa začalo v Evropě docházet v období 10 000 - 8 000 let př. Kr. Nejpřijímanější teorie o způsobu domestikace hovoří o postupném sbližování člověka a vlka prostřednictvím odchovávání vlčích mláďat v zajetí člověka. To vedlo k otupování plachosti takto vychovaných zvířat a ke směrování jejich vývoje (počátky výběrových chovů) až se vlk/pes stal trvalým společníkem lidí.
Ke tvarové diferenciaci vlků/psů docházelo již v mezolitu. Tehdy vznikal prvopočátek rasového rozlišování psa domácího. (Pozn.: Je nesprávné považovat různé náhodně nalezené formy vyhynulých tvarů psa domácího za východiska vzniku jednotlivých ras nebo skupin ras psa domácího.) Nesporně domestikovaným a již značně prošlechtěným potomkem vlka byl typ psa v době bronzové, zkráceně označovaný jako pes bronzový. Jeho lebka byla ještě poměrně dlouhá, měl relativně široké a vysoké čelo, které nápadně přecházelo v tupý a nepříliš dlouhý čenich. (Uvažuje se, že forma tohoto psa byla předchůdcem dnešních plemen ovčáckých nebo i loveckých psů.)
Mezi znaky domestikace psa (rozdíly od vlka) patří: zkrácená obličejová část lebky s konkávním profilem, .....
Fretka (Mustela putorius f. furo)
Jediným zástupcem lasicovitých šelem (Mustelidae), který byl domestikován je fretka, která byla vyšlechtěna z tchoře tmavého (Mustela putorius), se kterým se i kříží. Kříženci, které označujeme jako tzv. "fretky tchořovité" mají tmavé oči a tmavě odstíněné pesíky. Kolem původu fretky panovaly až do 70. let 20. stol. různé dohady a mýty. V padesátých letech minulého století převládal totiž názor, že fretka byla vyšlechtěna z tchoře stepního (Mustela eversmannii). Vědci vycházeli z kosterních znaků, především ze zvláštního zúžení na lebce, mezi očnicemi, které tchoř tmavý nemá. Tyto znaky na kostře však nikdy nebyly spolehlivě průkazné. Mnohé souvisejí přímo s domestikací a po několika generacích chovu v zajetí se objeví i&nbps;u tchoře tmavého. Navíc, ono zúžení na lebce není zřejmě výsadou tchoře stepního. Genetické výzkumy v 70. letech pak prokázaly, že fretka je skutečně potomkem tchoře tmavého.
Fretky se chovali a stále chovají pro lovecké účely. Jejich pomocí se vyhánějí králíci z nor. Způsob lovu se označuje jako "fretkování". Někde se chovají i pro sportovní účely a k produkci kožešin, která je dnes již minimální.
Kůň domácí (Equus caballus f. caballus)
Koně se odedávna využívali k tahu, jízdě koňmo, jako soumaři i jinak. Lov koní byl již v době ledové jedním z hlavních způsobů obživy člověka. Později však měli uplatnění hlavně v lovectví, válečnictví, dálkové i místní dopravě. Dodnes jsou užíváni pro sportovní účely, v zemědělství a lesnictví.
Předpokládá se, že nejstarším střediskem jejich domestikace byla střední Asie. Odtud se chov koní pravděpodobně ve 3. tisíciletí př. Kr. rozšířil do Číny a na počátku 2. tis. př. Kr. do Přední Asie. Z mnoha forem tehdejších koní se do dnešní doby uchoval pouze jeden typ, a to v pouštích střední Asie v okolí jezera Lob Nor, kde jej Kirgizové nazývají "kertag". (Pozn.: Na tohoto koně upozornil na poč. 19. st. ruský cestovatel Pallas a nazval ho Equus ferus. V r. 1880 ho objevil znovu v Džungarské poušti ruský geograf Przewalskij, který ho pojmenoval Equus Przewalskii.) Kůň Przewalského je pravděpodobně nejstarší formou divokých koní, která byla zdomácněna a je předkem celé skupiny mongolských koní (Mongolsko, severní Čína, Tibet, Mandžusko, Kirgizie, Střední Asie). Jeho krev koluje i v některých plemenech evropských koní.
Předkem tzv. východních či orientálních koní (tzn. i evropských) je tarpan (Equus caballus), který se ještě v 19. stol. vyskytoval v menších stádech v okolí Kaspického moře. Tarpan ovlivnil plemena ruských a besarabských koní a jeho potomci se vyskytují i na ostrovech Středozemního moře, na Sundských ostrovech, v Indii a jako zakrslá forma orientálních koní i v jižní Číně. Nejznámějším představitelem koní orientálních je kůň arabský, který dal základ všem teplokrevným plemenům koní (tzv. plnokrevníci).
Od potomků koně Přewalského a tarpana se zřetelně odlišuje třetí skupina plemen koní, kteří mají svůj původ v pleistocénním koni západním (Equus robustus). Ten je obecně označován jako chladnokrevný kůň. Vyznačuje se větším rámcem, hrubší kostrou, krátkým krkem a silnými končetinami s rousy. Tohoto koně zdomácněli Keltové, od kterých jej převzali Římané a současně se rozšířil i na sever. Míst domestikace západního koně bylo několik - ve Španělsku v pohoří Pyrenejí a ve střední Evropě v alpských údolích, kde se uchovalo čistokrevné plemeno domácího koně západního.
Čtvrtou skupinou plemen domácích koní jsou koně severští (tzv. nordičtí), kteří odvozují svůj původ v od samostatné pleistocénní formy malých divokých koní (Equus gracilis).
Osel domácí (Equus africanus f. asinus)
Osel domácí je domestikovanou formou osla afrického Equus africanus. Po skončení pleistocénního zalednění žil osel africký jen v severní a severovýchodní Africe a v jižních částech Evropy. Do historické doby (z pohledu člověka) se zachoval pouze v Africe.
Osel africký byl domestikován hamitskými národy v oblasti řeky Nil, tj. v areálu rozšíření jednoho ze tří poddruhů - osla núbijského (E. a. africanus). Další poddruhy osla afrického neměly na domestikaci příliš velký vliv.
Prase domácí (Sus scrofa f. domestica)
Ke zdomácnění prvních divokých prasat došlo nejprve v Asii, kde již ve 4. tisíciletí př. Kr. chovali Číňané v zajetí potomky prasete páskovaného (Sus vittatus). (OVERIT CO JE TO ZA SOUCASNE PALTNY DRUH). Druhým centrem domestikace prasat bylo okolí Baltského moře v severní Evropě. Z historických nálezů víme, že šlo o domestikaci evropského divokého prasete Sus scrofa ferus (OVERIT PODDRUH). Podle dalších kosterních nálezů ve švýcarských kolových stavbách (objeveny v rašeliništích Bodamského jezera) se uvažuje, že třetím centrem byla jižní Evropa, popř. též Malá Asie. Zde bylo pravděpodobně domestikováno divoké středozemní prase Sus mediterraneus (OVERIT DRUH). Domácí prasata chovali ale i Egypťané za vlády prvních faraónů, Asyřané i Babyloňané (viz Hammuraubiho zákoník z pol. 3. tis. př. Kr.). Jsou známy i doklady o chovu prasat starými Řeky a Římany.
U nás se chovala prasata až do poloviny 19. stol. extenzívně, tzn. na pastvě v listnatých lesích, na úhorech apod.
Velbloud domácí (Camelus ferus f. bactrianus)
Domácí formy velblouda se liší od svých divokých předků jen málo. Původní domovinou velblouda dvouhrbého (Camelus ferus) je Střední Asie. Zbytky divoké populace se dnes nacházejí v prostoru jezera Lob - Nor (srovnej s koněm Převalským). Jeho domestikovaná forma - velbloud domácí - je rozšířena ve Střední, Přední a Malé Asii. Velbloud byl domestikován mongolskými národy ve 3. - 2. tisíciletí př. Kr.
Druhým druhem velbloudů je velbloud jednohrbý (Camelus dromedarius), který byl rovněž domestikován. Domestikovali jej semitské národy v arabskosyrském prostoru asi ve 4. - 3. tisíciletí př. Kr. (tj. asi o 1 000 let dříve než velbloud dvouhrbý). Avšak zhruba v prvním tisíciletí př. Kr. byla kmenová forma tohoto velblouda vyhubena. Dnes se vyskytují zbytky populace v pustinné oblasti severní Afriky, v západní Asii a v Indii.
Lama krotká (Lama guanicoe f. glama)
Lama krotká je domestikovanou formou lamy guanako, která byla zdomácněna jihoamerickými Indiány. Guanako (Lama guanicoe) žije divoce na náhorních planinách Jižní Ameriky až do výšky 4 000 m. Má špinavě červenohnědé zbarvení a žije ve stádech.
Lama krotká mívá bílou, nažloutlou, černavou i strakaté zbarvení srsti. Samice jsou chovány pro mléko, maso a kůži. Samci jsou využívání k nošení břemen a také pro maso a kůži. Velmi ceněné jsou kožešiny z mláďat, které imitují stříhanou srst bobra nebo nutrie.
Lama krotká se využívá především jako nosič břemen. Narozdíl od alpaky neposkytuje příliš kvalitní vlnu.
Alpaka (Lama guanicoe f. pacos)
Alpaka (lama alpaka) je domestikovanou formou divoce žijícího druhu lamy - vikuňa (Vicugna vicugna). Vikuňa žije v Andách v nadmořských výškách 3 500 - 6 000 metrů.
Alpaka byla a je chována jihoamerickými Indiány pro maso, kůži a vlnu. Jako nosič se používá jen minimálně.
Kromě Jižní Ameriky nikde jinde lamy nežijí. Pokusy s jejich aklimatizací a hospodářským využitím v Evropě a Austrálii byly vždy neúspěšné. Chovají se zde pouze v zoologických zahradách. Ke zdomácnění lam došlo ještě před nástupem zemědělské výroby na jihoamerickém kontinentě, a to předky Inků.
Koza domácí (Capra aegagrus f. hircus)
Koza domácí je potomkem kozy bezoárové (Capra aegagrus), která je rozšířená od Egejských ostrovů přes Malou Asii na jih do Sýrie a Palestiny, na východ do Zakavkazí a Íránu. Na tomto území však byla již z velké části vyhubena.
Ke zdomácnění koz došlo v prehistorické době v Malé Asii asi v 7. tisíciletí př. Kr. Pro svoji všestrannou užitkovost se zdomácnělé kozy rozšířili brzy po celém světě. Původní formy kozy domácí měly podobně jako její divocí předkové šavlovitý tvar rohů, byly však (zvláště u samic) slabé a krátké. V některých primitivních chovech v severnějších částech Evropy se tento "původní" typ udržel dodnes. Od 4. a 3. tisíciletí př. Kr. se začínají objevovat na různých místech (Orient, Egypt, Evropa) formy kozy domácí, které mají rohy stočené směrem od hlavy ven (tzv. homonymně, pravý doprava a levý doleva). (Pozn.: Jde o zdůraznění homonymního stáčení rohů kozy bezoárové, jež je naznačeno u některých jejich poddruhů. Zejména v Evropě vytlačily kozy tohoto typu původnější a primitivnější šavlovitý tvar kozy domácí.) U některých koz se projevila tendence ke zkracování a zeslabování rohů, až vznikly rasy bezrohých koz.
Na vzniku některých plemen se pravděpodobně podílel i dnes vyhynulý druh Capra prisca. Koza šrouborohá (C. falconeri), která se na domestikaci koz nepodílela má rohy stáčené heteronymně. Heteronymní (stejně jako homonymní stáčení je dominantně dědičným znakem) stáčení rohů koz je typickým znakem nedomestikovaných koz.
Podle nálezů v Egyptě a v Babylónii víme, že se kozy chovaly zejména pro srst (která se údajně získávala škubáním, nikoliv stříháním jako u ovcí) a pro kůži (pro výrobu nádob). Velkou užitkovost vykazují i v produkci mléka. Nejznámější chovy koz byly ve starém Řecku. Hojně byl rozšířen i na ostrovech v Egejském moři (název Egejské moře je odvozen od slova "aix" = koza). Pro větší odolnost koz vůči vlhku a horku a pro jejich dobrou schopnost přizpůsobení se pastvě i v listnatém pralese byl jejich chov rozšířen i v tropické Africe.
Ovce domácí (Ovis ammon f. aries)
Ovce byla domestikována již v mladší době kamenné. Bylo zjištěno, že se běžně v Jerichu už v 7. tisíciletí př. Kr. V jiných částech Asie byla domestikovaná forma chována od 4. tisíciletí př. Kr., na Sibiři od konce 3. tis. př. Kr. a v Číně od první pol. 2. tis. př. Kr. Na území českých zemí nacházíme nálezy ovčích kostí z nejstaršího období doby měděné.
Ovce se chovaly většinou pro maso, kožichy a přikrývky. Teprve později začal člověk zužitkovávat i ovčí vlnu a ovčí mléko (k výrobě sýrů). Ovce byly užívány i ke hnojení polí (tzv. košárování polí ovcemi).
Sob domácí (Rangifer tarandus f. domestica)
Jediným druhem soba, který žije divoce je sob polární (Rangifer tarandus). Eurasijské populace tohoto cirkumpolárně žijícího druhu byly v různé míře domestikovány. Existence člověka v polárních oblastech je od pradávna spojena s přítomností psa. Oběma (člověku i psu) je sob zdrojem obživy. Dnešní intenzita využívání polodivokých chovů sobů se, se vzhledem k prosazující změně životního stylu člověka, mezi jednotlivými inuitskými kmeny liší.
Divoce žijící sobi tvoří dvě formy, které se liší nejen utvářením paroží, ale i způsobem života. Lesní populace žijí v menších stádech v lesích. Tundrové populace tvoří až tisícihlavá stáda.
Tur domácí (Bos primigenius f. taurus)
Tur domácí je domestikovanou formou jediného druhu - tura divokého (B. primigenius). (Pozn.: Existence druhého uvažovaného divokého předka tura menší postavy a s kratšími rohy popsaného jako Bos brachycerus nebyla prokázána.) Pratur měl silnou tělesnou konstituci. Samci dorůstali v kohoutku až 175 cm a měli zvlášť mohutně vyvinuté rohy. Samice pratura byly zbarvené červenohnědě, samci byli černí nebo hnědočerní a pravděpodobně měli úzký červený pruh na hřbetě. Pratuři žili v Evropě, severní Africe a v Přední Asii.
K rozrůznění tělesných tvarů a rohů potomků pratura došlo v holocénu (tj. mladších čtvrtohorách po ústupu severského ledovce). Podstata a příčiny tohoto jevu však nejsou dosud uspokojivě objasněny. Jedna z hypotéz říká, že předhistorický pratur se vyskytoval asi ve třech poddruzích, které se v důsledku rozdílných životních podmínek lišily utvářením rohů a rozměry hlavy.
Rovněž přesné datování a lokalizace domestikace praturů nejsou dosud plně objasněny. Obdobím první domestikace praturů byl nejspíš neolit. V té době již byl chovaný skot značně menší než pratur (110 - 140 cm v kohoutku). Předpokládá se, že k nejstarším pokusům o jeho domestikaci došlo v Uzbekistánu a Turkestánu, kde byly vedle fosilních materiálů nalezeny i mladší kosterní zbytky, svědčící o domestikaci.
Nejvýznamnější je domestikace v oblasti Mezopotámie a Egypta. V Evropě se předpokládá existence mladších domestikačních center ve Španělsku a v alpské oblasti.
Tur balijský (Bos javanicus f. domestica)
Tur balijský se vyskytuje na některých ostrovech Sundského souostroví. Soudí se, že vznikl domestikací bantenga, který se vyskytuje v Zadní Indii, na Malajském poloostrově a na Sundském souostroví. Podobně jako gajal se tur balijský chová pro maso polodivokým způsobem. Jde tak spíše o ochočení než dokonalou domestikaci.
Buvol domácí (Bos arnee f. bubalis)
Předkem buvola domácího je druh tura s názvem arni (Bos arnee), který dnes žije na Sundských ostrovech a v močálech pralesů Přední a Zadní Indie, kde vytváří několik poddruhů, lišících se od sebe velikostí, zbarvením a především utvářením rohů. Ze všech druhů buvolů (Bubalus spp.) byla úspěšná domestikace pouze u arniho. Zdomácnělá forma bovola je dnes rozšířená (chována) v jižní a jihovýchodní Asii, jižní Číně, jižním Japonsku, v Egyptě, na Balkáně, v jižní Itálii a také v některých podunajských státech.
Buvol je skromným savcem, které lze s úspěchem chovat na mokrých půdách, kde roste pouze rákosí a ostřice. V místech výskytu je využíván (močálovité tropické a subtropické oblasti, kde se pěstuje rýže) především k tahu. Místně se uplatňuje i jako soumar nebo i jako zvíře jezdecké. Výborně plave. Po spáření s turem domácím (a s evropským skotem obecně) se rodí neplodní kříženci.
Buvol domácí je odolný proti piroplazmóze, slintavce a kulhavce a jiným nemocem.
Gajal (Bos gaurus f. frontalis)
Gajal má zcela rovné čelo s horizontálně odstávajícími rohy ve stejné rovině, které jsou šedobílé a na koncích černé. Gajalové jsou šedohnědě zbarveni a dolní část jejich končetin je bílá. Žijí v lesnatých, výše položených oblastí Ássamu a Barmy.
Dříve byl gajal považován za polodomestikovanou formu gaura (Bos gaurus). Gaurové, kteří žijí v lesích Přední a Zadní Indie a na Sundských ostrovech však nikdy nebyli domestikováni. Podle nových poznatků se soudí, že gajal je křížencem býků gaura a krav druhu banteng (Bos javanicus). Gaur má rohy dovnitř zahnuté, kdežto gajal je má rovné. Jinak lze dva jedince těžko odlišit.
Gajal se chová hlavně pro maso polodivokým způsobem v Bengálském zálivu. Přes den se pasou v lesích a pouze navečer se stahují k lidským sídlům, kde dostávají pouze sůl. Jako pracovní zvíře se gajalové nevyužívají.
Jak domácí (Bos mutus f. grunniens)
Jaci divocí (Bos mutus) žijí volně v Tibetu v nadmořských výškách 2 000 - 6 000 m. Jaci mají dlouhé, lyrovitě zatočené rohy, dlouhou hnědou srst, která po stranách těla a na ocase připomíná žíně. Sedmý krční obratel jaků je prodloužen a kohoutek má tvar mohutného, dopředu protáhlého hrbu. Výška v kohoutku je okolo 190 cm. Jak je přizpůsoben životu v drsném vysokohorském klimatu, odolává mrazivým větrům a nízkým teplotám.
Jak divoký byl domestikován a jeho domácí forma - jak domácí (Bos mutus f. grunniensis) je chována v Mongolsku, v severovýchodní Číně, v Tibetu, v pohoří Pamír na území Indie a Afghánistánu, dále v Kazachstánu, Uzbekistánu, Kirgizii a v zabajkalí. Domácí forma jaka je menší a mívá různě zbarvenou srst. Setkáváme se tak s červenohnědými, bílými, šedými i různě strakatými jedinci.
Jaci byli ochočeni asi před 3000 let. Dnes žije v asijských horách asi 13 milionů zdomácnělých jaků. Jsou podstatně menší než jaci divocí.
Jaci jsou využívání především k tahu, jako soumaři a poskytují chutné maso. Mléko jačích krav má vysokou tučnost (5 - 8 %) a má žlutou barvu. Průměrná dojivost se pohybuje mezi 350 - 600 kg. Z jejich srsti se vyrábějí velmi pevné tkaniny. Sušený trus se používá ve vysokohorských oblastech, kde je nedostatek dřeva jako palivo.
Jaci se plodně kříží se skotem, čehož se využívá k získávání otužilých plemen tura domácího.
Morče domácí (Cavia aperea f. porcellus)
Morčata patří mezi hlodavce. Jsou podobně jako myši polyfázickými druhy. Žerou ve dne i v noci, Jsou velmi citlivá k chladu. Dají se poměrně dobře ovládat. Mezi sebou se však často nesnášejí, zejména samci.
Morčata mají poměrně dlouhou dobu březosti (63 - 68 dnů). Samice rodí 5× do roka průměrně 2 - 3 osrstěná mláďata, kterým se otevírají oční víčka již dva týdny před narozením. Vzhledem k tomu, že samice mají zpravidla dvě prsní bradavky, nemohou uživit více mláďat. Kojení trvá 3 týdny. Samci dosahují hmotnosti 800 - 1 600 g, samice 700 - 1 300 g. Morčata se dožívají 5 let.
Morčata pocházejí z Jižní Ameriky, kde dosud žije několik divokých druhů, např. Cavia aperea. Po příchodu Španělů na tento kontinent zjistili, že tato zvířata chovají domorodí obyvatelé pro maso. Na maso se chovají morčata dodnes, např. v Peru. Již domestikovaná zvířata byla do Evropy dovážena od 16. století a dodnes bylo vyšlechtěno několik plemen.
K dlouhosrstému typu patří morčata angolská (syn. peruánská), která mají tenkou a měkkou srst. (Pozn.: Tato morčata jsou málo plodná a k laboratorním účelům se nehodí.) Jiná dlouhosrstá plemena mají srst naopak tvrdou a uspořádanou do chlupových vírů. Jejich srst je červenavá, bílá nebo rezavá. (Pozn.: Vzhledem ke zvýšené náchylnosti k nemocem se ani tohoto plemeno nehodí k laboratorním účelům.) Velice rozšířené je v domácích chovech krátkosrsté plemeno, které se vyskytuje v několika barevných variantách. Nejčastější jsou dvoubarevná morčata (bílý podklad s černými nebo hnědými skvrnami). (Pozn.: Tato plemena se využívají k laboratorním účelům, nejčastěji ke studiu bakteriologie a sérologie.) Albinotické formy (bílá morčata) jsou pak značně citlivé k vnějším podmínkám prostředí.
Morčata se chovají v klecích velikosti králičích po max. 10 jedincích. Přiměřenou teplotou pro chov je 16 - 18 °C, vlhkost 60 - 80 %. Morče je (stejně jako člověk) jedním z mála živočichů, kteří potřebují vitamin C, proto jej musíme, zvláště v jarních měsících, přidávat do krmiva, např. v podobě naklíčeného obilí, kyselého zelí, šípkového čaje nebo přímo synteticky vyrobenými přípravky.
Králík domácí (Oryctolagus cuniculus f. domesticus)
Králík domácí byl získán domestikací králíka divokého (Oryctolagus cuniculus). Králíci patří do řádu zajíci (Lagomorpha). Podle archeologických nálezů se divocí králíci (i zajíci) dostali z Asie do Evropy až v mladším období třetihor. Počátkem pleistocénu byl divoký králík rozšířen téměř v celé Evropě a v severní Africe. V době čtvrtohorního evropského zalednění se uchoval pouze v jihozápadní Evropě (nejpočetněji ve Španělsku) a v severozápadní Africe, kde ho znali Féničané kolem roku 1 100 př. Kr. Asi o 1 000 let později jej poznali Římané, kteří chovali králíky v ohradách, tzv. leporáriích. Počátky jeho domestikace lze položit do poměrně pozdního období okolo 1. století př. Kr.
Na světě existují dvě, na sobě nezávislá, domestikační centra králíků. První (známější) je v jihozápadní Evropě. Pro své maso byl králík divoký vyhledávanou lovnou zvěří. Polodivoký chov králičí zvěře v oborách se udržel až do středověku. Teprve od 5. a 6. století se začíná chovat v uzavřených ohradách u klášterů, zejména francouzských. Chov králíků v ohradách se od 12. a 13. století se z Francie rozšířil i do střední a severní Evropy. Do českých zemí se rozšířil chov králíků asi v 15. - 16. století z Německa. První plemena tzv. ušlechtilých králíků byla šlechtěna v 17. - 19. stol. ve Francii a v Anglii. V polovině 19. stol. byla známa pouze 4 plemena králíka domácího, koncem století již 15 plemen. Dnes existuje přes 60 různých králičích plemen. Jednotlivá plemena se liší velikostí, délkou a zbarvením srsti, postavením boltců, barvou očí a dalšími znaky. Druhé centrum, kde se králík choval již zhruba 1 000 let př. Kr., je v jihovýchodní Asii (Čína, Japonsko, Indie).
Domestikací divokých druhů králíků došlo k podstatnému zvýšení tělesné hmotnosti. K domestikačním znakům patří i převislé boltce, albinizmus a strakatost. Králíci jsou chováni nejčastěji pro maso a kožešiny. Poskytují ale také sádlo a srst pro textilní průmysl. Králíci jsou pro svou nenáročnost chováni jako tzv. domácí mazlíčci a i k laboratorním účelům. Ke studiu mikrobiologie, serologie (přenášení virů vztekliny), výzkum účinku různých léků, ke sledování činnosti tělních orgánů jsou využívána především plemena jako je činčila (jde o název plemene, nikoliv o příbuznost se stejnojmennými hlodavci), stříbrošedý a strakáč. Využívají se také červenoocí nebo modroocí albíni, kteří jsou však málo odolní vůči infekcím. V domácích chovech je nutno králíkům zajistit sucho, čerstvý vzduch o vlhkosti 60 - 80 % a světlo. Vůči chladu jsou dosti odolní. Optimální teploty jsou 12 - 15 °C.
Králíky nelze(!) křížit se zajíci a získat tzv. leporidy. Králíci mají tendence snadno zdivočet, jak je vidět např. v Austrálii, kde působí značné škody na vegetaci, ale svým působením i fauně. Doba březosti je kratší než u morčat (31 den). Samice rodí průměrně 4 - 6 mláďat, která kojí 8 týdnů. Jedna samice může mít během jednoho roku až 8 vrhů. Dospělý králík váží 3,5 kg ale v závislosti na plemeni i více. Dožívají se 8 let.
Kožešinová zvířata
Kožešiny člověk používal od pravěku. Byly to kožešiny z ulovených zvířat, které sloužily jako přikrývky a později z nich zhotovoval i oděvy. V době první domestikace druhů se člověk pravděpodobně pokoušel zdomácnět i některá kožešinová zvířata, především ovce a kozy. První kožešiny byly z domácích chovů získávány v Asýrii (perzián). Získávání nových druhů kožešin lovem divokých zvířat bylo rozšířeno hlavně ve středověku a v novověku. Lovem těchto druhů došlo ke značným decimacím populací a v některých případech i k úplnému vyhubení několika druhů. Poptávka po vyhledávaných a stále vzácnějších kožešinách vedla ke vzniku chovných farem nebo obor. Od doby prvního chovatele, námořníka Adriana Tolstycha, který zavedl chov modrých pesců na Aleutských ostrovech již v roce 1750 se přenesl celosvětový zájem především na stříbrné lišky.
Z domácích chovů kožešinových zvířat byl u nás zaveden Janem Adamem Schwarzenberkem v roce 1850 chov bobrů evropských v Kardašově Řečici. Ve Velkých Losinách choval od roku 1895 vídeňský zootechnik Adametz karakulské ovce. V roce 1924 založil J. V. Kincl chov stříbrných lišek v Jablonném nad Orlicí, v témže roce začal i s chovem nutrií (původ v Argentině). Chov norků (zejména amerických) byl v Evropě zaveden v roce 1926 a v témže roce se začali chovat i u nás na farmě v Klopotovicích. Chov norků vedl k vyšlechtění mnoha variet, z nichž nejoblíbenější byly pastel, platina, modrý safír a kohinor. Chov ondater byl v Čechách založen osazením (Charvátova) rybníku Kocába u Dobříše. Roku 1905 zde bylo vysazeno 10 párů, které se do dnešní doby rozšířili po celém území ČR.
Malého významu zaznamenal v našich zemích chov modrých pesců, kuny kanadské, mývala, činčily či vačice.
Zpracováno podle Naučného slovníku zemědělského.
Názvosloví domestikovaných savců
Přehled domestikace savců (tab.)
nahoru