Člověk měl vždy snahu dávat věcem a dějům řád a uvádět je do vzájemných vztahů. Pomáhá mu to lépe se orientovat v konkrétním prostoru i čase, které jsou vždy relativní. Vytváří různé kategorie, klasifikace a systémy obecně. Ty však bývají často statické. Živá příroda se však neustále proměňuje a vzájemné vztahy jsou mnohdy ovlivňovány i recipročně. Organizmy (druhy) jsou totiž ve stejném časoprostoru na různých vývojových stupních. Navíc se liší i metodické přístupy různých vědeckých disciplín. Systémy je proto potřeba přehodnocovat, doplňovat a upřesňovat tak, aby co možná nejlépe odpovídali reálnému stavu. Stejně je tomu i v zoologickém systému. Ten představuje, na základě člověkem daných hodnot, vztahy mezi jednotlivými živočichy, resp. živočišnými druhy. Základní jednotkou zoologického systému je tedy druh (species). Avšak i podmínky jeho definování jsou neustále diskutováno. Jednotlivé druhy se seskupují do více či méně společných skupin na základě taxonomických kritérií. Mohou jimi být např. morfologicky, fylogeneticky, fyziologicky, ale i etologicky definované znaky. Jakákoliv jednotka (hodnota) taxonomického členění se obecně označuje pojmem "taxon".
Nižšími taxonomickými jednotkami než je druh (odchylky od typických organizmů) jsou v zoologii poddruhy, formy či variety. V botanice se setkáváme s označením odrůda, kterou bychom mohli v zoologii přirovnat k pojmu plemeno. Plemeno je v podstatě člověkem záměrně šlechtěna určitá populace druhu, či jeho forma k dosažení specifických znaků a vlastností.
Všechny nižší taxonomické jednotky považujeme za součást druhu a označujeme je jako tzv. vnitrodruhové (infraspecifické) taxony. Naddruhové (interspecifické) taxony označují taxonomické jednotky vyššího řádu než je druh. Označují se jimi míra příbuznosti skupin druhů s určitými společnými znaky či vlastnostmi, opět podle stupně podobnosti taxonomických kritérií. Naddruhovým taxonem, který sdružuje několik příbuzných druhů (tj. skupina druhů s určitými společnými znaky) je rod. Dalšími (vyššími) taxony jsou v pořadí čeleď, řád, třída, kmen a říše. Výše uvedené jednotky představují základní taxony. Ty je možné, podle potřeby, členit ještě na vedlejší pomocí předpon "pod-" a "nad-" (např. nadřád, podrod apod.).
Většina druhů živočichů i rostlin, pokud mají přímý vztah k životu člověka (např. jako lovná zvěř či léčivé byliny), byla pojmenována (označována názvy) lidovými jazyky. Většina lidových názvů byla použita jako základ při vytváření názvu druhů binomické nomenklatury, kterou zavedl přírodovědec Linné. Druhy v jeho pojetí, označované souhrnně jako tzv. lineony, často zahrnovaly různé odrůdy a geografické podddruhy. V soudobé taxonomii je snaha definovat druh jako maximálně homogenní populaci s jednotným karyotypem a dnešní prakticky použitelná definice druhu je jen rámcová:
Druh (species) je soubor populací organizmů se společnými, dědičně stálými vlastnostmi (včetně karyotypu, chemických i fyziologických vlastností) jednotného původu, zaujímající na Zemi určitý přirozený areál a odlišující se určitými vlastnostmi (charakteristickými znaky) od populací všech ostatních populací organizmů.
Jméno druhu se skládá ze dvou slov, tj. ze jména rodu a druhového přívlastku (epiteta). Epiteton má formu latinského přídavného jména (např.
sylvaticus = lesní, ........) nebo formu podstatného jména v genetivu (např. .........), častou při pojmenování podle osobního jména (např.
alleni = Allenův;
v tomto případě se v latinském jazyce píše epiteton s malým počátečním písmenem, v češtině se píše osobní jméno s velkým počátečním písmenem), nebo je převzato z jiného jazyka (např. ......;
s těmito jmény se v nomenklatuře zachází, jako by byla latinská).
Rod (genus) je taxon, který zahrnuje geneticky blízce příbuzné druhy, které zvláště v pohlavních orgánech (u nižších živočichů nebo rostlin) nebo v kostře (u vyšších živočichů) mají společné znaky ukazující na společný původ a vykazující určitý monofyletický areál. Organizmy jednoho rodu mají zpravidla stejný základní počet chromozómů.
Jméno rodu, jako kategorie pro označení živočichů, ale i rostlin, se používalo již od starověku a poprvé ho jasně definoval Tournefort. Jméno rodu se tak proto často kryje s pojmenováním běžně známých zvířat v lidovém podání (jelen, antilopa, svišť). U živočichů, kde jsou druhové rozdíly v jednom rodu nápadnější, se názvy živočichů většinou vztahují na druh (sika, sajga, bobak).
Jméno rodu je buď latinské (
......, ......, ....), často však i původně řecké (
....., ......, .....), nebo převzaté z jiných jazyků (
......, ......), případně může být uměle vytvořeno
ananagramem (
......). V rámci celého binomického pojmenování druhu se rodové jméno považuje obecně za latinské. Proto lze používat "latinské jméno" jako synonyma k odbornému druhovému názvu. Ve vědecké literatuře se rodový název vždy píše s velkým počátečním písmenem.
Je-li nějaký druh od všech ostatních natolik izolován, že není jiného, se kterým by mohl tvořit společný rod, jde pak o
monotypický rod (nebo i o monotypickou čeleď). Druh může být tvořen z populací jedinců, kteří jsou v celém areálu prakticky stejní. Takový druh označujeme jako
monomorfní. Většina druhů se však v rámci areálu rozpadá ve dva až mnoho navzájem málo odlišných poddruhů nebo odrůd, které se mohou vzájemně oplodňovat a křížit a často zaujímají odchylná stanoviště nebo menší areály. Takové druhy nazýváme
polytypické. Mohou se rozpadat v poddruhy, které se často vylučují geograficky nebo ekologicky (geograficky či ekologicky
vikarizující poddruhy).
Poddruh (subspecies), nesprávně plemeno nebo rasa, je soubor populací více nebo méně zřetelně odlišných od populací jiného poddruhu téhož druhu, ale se společnými druhovými charakteristickými znaky, stejným karyotypem, a proto schopných fertilního křížení s jedinci jiných poddruhů téhož druhu (pokud neexistuje genetická, ekologická či sezonní bariéra).
Na styku areálů dvou poddruhů bývá víceméně široké pásmo (zóna), kde se vyskytují přechodné populace poddruhů vzniklé křížením (
introgresí) nebo přírodním výběrem, s neustálenými, ekologicky podmíněnými vlastnostmi. Jméno poddruhu se v zoologické nomenklatuře připojuje za jméno druhu (např.
Meles meles rhodius = jezevec lesní rhodský, tzn. poddruh jezevce lesního, jehož jedna z populací se vyskytuje na ostrově Rhodos).
(V botanické nomenklatuře se jméno poddruhu připojuje za jméno druhu po zkratce "subsp.")
V populaci druhu nebo poddruhu se mohou někdy odlišit málo odlišitelné typy -
variety. Většinou jde o ekologicky nebo geograficky vyvolané odchylky, které považujeme za potenciální poddruhy. Jméno variety se připojuje za jméno druhu nebo podruhu po zkratce "var." (např. ......).
Nejnižší taxonomickou jednotkou je v zoologii
forma. V moderní taxonomii již není tato jednotka používána. Za formu považujeme jedince nebo populace odlišné jedním nebo několika málo znaky, bez vazby na určité stanoviště nebo geografické území. Některé formy mohou vznikat na různých místech nezávisle (polytopně) a v různé době (polychronně), protože mají svůj původ v genetické variabilitě.
Plemenem rozumíme uměle vyšlechtěnou skupinu jedinců některého ze druhů či poddruhů. Jde především o rozmanité formy (variety) domácích zvířat (např. psů, koní, ovcí apod.).
Poznáváním, popisem a zařazováním organizmů do biologických systémů, které odpovídá jejich vývoji na Zemi se zabývá taxonomie (systematika). Taxonomie pracuje jak s recentními organizmy, tak i vyhynulými. Jejím cílem je roztřídit je do skupin podle shodných morfologických, anatomických, cytologických, fyziologických a ekologických vlastností, a podle shodnosti přirozeného výskytu organizmů na Zemi, kde zaujímají určité oblasti (areály). Taxonomie založená na evoluci chápe všechny taxony jako potomky (descendenty) vývojově primitivnějších předků (ancestrálních typů), jejichž prvopočátek vede až k jednomu původnímu pratypu (monofyletický původ).
Zpracováno s využitím Naučného slovníku zemědělského.
