9. Je pravda, že jsou někteří savci jedovatí?
   Některé savce bychom mohli považovat za jedovaté. Otázkou však je co budeme považovat za jed. Látku, která usmrtí jiného živočicha? Nebo látku, která způsob popálení, zvracení či jiné nepříjemné reakce? K jedovatým savcům můžeme řadit ptakopyska, který má tzv. jedovou ostruhu. Štetinatci (Solenodontidae) mají zase jedové žlázy v čelistech. Mnozí savci mají výrazně páchnoucí sekrety pachových žláz, např. rejsci nebo skunci. Žádný ze savců však nemá jedové zuby nebo jedovaté maso.

PTAKOPYSK
Jedový orgán ptakopyska je umístěn na zadních končetinách, a to pouze u samců. Tvoří jej pohyblivá, rohovitá, mírně zakřivená a ostře zašpičatělá ostruha s jedovou žlázou. Ostruha vyčnívá asi 15 mm z mediokaudální strany zadní končetiny, leží v pouzdře v blízkosti paty a může být vzpřímena v pravém úhlu k ose nohy. Jedový trn není tedy jedním z drápů končetiny, ale zcela samostatnou strukturou. Jedová žláza má ledvinitý tvar a je umístěna ve stehenní části zadní končetiny. Žláza je dlouhá 3 - 5 cm a široká asi 2 cm. Podle některých údajů kolísá velikost jedové žlázy během roku a největší je v době rozmnožování ptakopysků. Z toho se usuzuje, že slouží jako zbraň při soupeření samců o samice nebo v době, kdy samci hlídají hnízda s vejci. (O funkci jedového aparátu ptakopysků se objevují i úvahy: slouží jako pomocný orgán při kopulaci; je využíván k ochromení nebo usmrcení kořisti; pomáhá při lezení do příkrých svahů; či je jedem ošetřována srst) Jed je ze žlázy odváděn kanálkem do rezervoáru na bázi ostruhy, odtud vývodem do duté ostruhy, kterou prochází a vylévá se na jejím hrotu (obrázek). K bodnutí může dojít pouze po přímém kontaktu s ptakopyskem. Ptakopysk nedokáže jed vystřikovat.
   Publikované údaje o poranění člověka jsou velmi sporadické. První zprávu o účinku jedu ptakopyska podal v roce 1817 Angličan Sir John Jamieston, jehož průvodce byl při lovu zraněn ostruhou ptakopyska. Zraněná ruka rychle otekla, postižený pociťoval velkou bolest. Ruku mohl používat teprve po dvou měsících. Jinými průvodními jevy otravy člověka jedem ptakopyska jsou, kromě velkého otoku a silných bolestech, i pocit znecitlivění kolem postiženého místa, zvýšené teploty a zvětšení lymfatických uzlin. Účinek jedu ptakopyska je poněkud slabší než účinek jedu zmije obecné (Vipera berus). Případ úmrtí však není znám. Při poranění středně velkých živočichů (např. psa) se vyskytují otoky, intenzivní bolest a dýchací potíže. Někteří živočichové pak mohou i v důsledku otravy uhynout.
Ostruha měří 1,5 cm a její sekret způsobuje srážlivost krve. Po poranění protivníka (do velikosti králíka) tak dochází k úplnému ucpání cév a celkové blokádě krevního oběhu. Jed ptakopysků je 5× méně účinný než jed zmijí nebo chřestýšů. U člověka vyvolává "pouze" reakci v podobě nespavosti a krevních otoků. Funkce jedové ostruhy není dosud uspokojivě objasněna. Jedna z hypotéz říká, že ostruhy používají samci k přidržení samice při páření, druhá, že slouží k obraně teritoria při soubojích samců. Je ale zajímavé, že ostruha se zakládá a vyvíjí také u samic. S dospíváním však u nich mizí (Anděra 1997).

JEŽURY a PAJEŽURA
   Jedový aparát ježurovitých savců je podobný jedovému orgánu ptakopysků a rovněž je přítomný pouze u samců. Nachází se však na předních končetinách. Žláza a osten jsou poněkud menší. Způsob používání tohoto orgánů u ježur není dosud dobře znám.

Hmyzožravci
   V početném řádu hmyzožravců byla doposud prokázána schopnost produkce jedu u tří druhů: štětinatce haitského (Solenodon paradoxus), rejsce vodního (Neomys fodiens) a rejska krátkoocasého (Blarina brevicauda). Jed těchto savců se tvoří v podčelistních žlázách, jejichž vývody vyúsťují na bázi spodních řezáků. První řezáky, které jsou klešťovité, jsou největšími zuby a jsou všemi rejsky a jejich příbuznými používány k chytání a usmrcování kořisti.
   Jedový aparát hmyzožravců, který obsahuje jedovaté látky ze skupiny neurotoxinů, je užíván především k lovu kořisti. Dávka jedu, který působí na nervový systém kořisti ji pouze paralyzuje a dojde k jejímu ochrnutí. Při pokusech v laboratořích se však zjistilo, že větší dávka jedu rejsce vodního způsobí úmrtí nejen myší a hrabošů, ale i středně velkých živočichů (např. králíků).

REJSEC VODNÍ
   Podobně jako u štětinatce jsou i řezáky rejsce vodního opatřeny na vnitřní straně rýhou, kterou je veden sekret podčelistních žláz do těla kořisti. U člověka vyvolává kousnutí zrudnutí kůže, slabý otok a palčivou bolest zraněného místa, což může trvat i několik dní.

REJSEK KRÁTKOOCASÝ
   Na případu rejska krátkoocasého byla jedovatost hmyzožravců popsána jako první vůbec, a to seriózně v roce 1889. Zvětšené řezáky mají obdobnou stavbu jako u rejsce vodního. Sekret podčelistních žláz vyvolává u člověka palčivou bolest a otok, který ustoupí asi za týden.
   Pro většinu predátorů nejsou rejskové poživatelní. Kočky je sice loví, ale nekonzumují. Sovám (podobně jako hadům) ovšem zápach rejsků nevadí, protože mají slabě vyvinutý čich. Srovnej "Nejvíce zapáchající savec" v Rekordech. Ve vývržcích sov tak nacházíme lebky rejsků velmi často.

ŠTĚTINATEC
   Haitští domorodci považují kousnutí štětinatcem za jedovaté, nikoliv však smrtelné. Štětinatci mají "podčelistní jedovou žlázu" ve spodních čelistech. Sekret těchto žláz vyúsťuje společně se slinami na bázi spodních řezáků, které jsou nápadně velké. Jejich vnitřní strana (směrem do ústní dutiny) je žlábkovitě promáčknutá a vzniklým žlábkem stéká jed do rány kousnuté kořisti. Jed štětinatců je podobný jedu rejsků. V soubojích samců může po kousnutí soupeře dojít k jeho usmrcení. Na usmrcení kočky nebo psa však množství jedu produkované jedním štětinatcem nestačí. Právě kočky vysazené na ostrovech, kde se dříve nevyskytovaly byly a jsou jednou z hlavních příčin mizení těchto hmyzožravců.

Zpracováno podle:
   Kůrka, A. & Pfleger, V. (1984): Jedovatí živočichové. Praha, Academia, 168 s.
   Chinery, M. (1993): Jedovatí živočichové. Orbis Pictus, 112 s.