 |
Úvod | Redakce | Teorie | Systém | Galerie | Dotazy | Literatura | |
Rekordy savců (3)
Další rekordy
 Další rekordy savců:
první savec,
nejvybíravější savec,
jedovatí savci,
nejvíce zapáchající,
největší seskupení savců,
nejnižší a nejvyšší frekvence zvuků,
největší QE,
nejrychlejší tep,
nejméně chromozomů,
nejchladnější,
nejvzácnější,
nejteplejší srst,
nejjižněji žijící,
nejseverněji žijící,
nejrozšířenější
|
První savec
První savci se vyvinuli v pozdním triasu, ale nálezy jednotlivých zubů jsou známy i z dřívějších dob. První kompletní fosílie savce pochází z jeskynních sedimentů jižního Walesu. Je jím drobný, rejskům podobný, dravec Morganucodon. Měl špičatý čenich s pohyblivými vousky. Vousky sice nebyli nalezeny, ale jejich přítomnost odvozujeme od malých otvůrků na kostech čenichu, kterými procházely nervy a cévy spojené s vousky. Vzhledem k tomu, že hmatové vousky jsou v podstatě přeměněná srst, lze předpokládat, že Morganucodon byl osrstěn. Z velikosti zubů a stavby chrupu usuzujeme, že Morganucodon se živil hmyzem a jinými malými bezobratlými. Velké oční jamky poukazují na skutečnost, že lovil v noci. To byla ve světě plném ve dne aktivujících dinosaurů a létajících pterosaurů velmi výhodná strategie obstarávaní si potravy a uniknutí před případnými predátory. Po mnoho miliónů let byli tito naší předkové se schopni udržet a pomalu vyvíjet. Všichni drobní savci žili po 150 miliónů života v ústraní velkých dinosaurů. Z konkurenčního útlaku se však vymanili asi před 65 milióny lety. V této době došlo k náhlém ústupu dinosaurů, který byl nejspíše způsoben následkem srážky asteroidu nebo komety se Zemí. Drastické změny způsobili vymanění savců z konkurenčního tlaku do té doby velice úspěšných dinosaurů a vzhledem k tomu, že byli schopni se lépe přizpůsobit novým podmínkám nastala éra jejich rychlé radiace. Nejvybíravější savec
Koala medvídkovitý (Phascolarctos cinereus) se živí výhradně listy a kůrou některých blahovičníků (eukalyptů). Z 500 druhů těchto stromů mu však chutná pouze 6 druhů. Mezi nimi si navíc vybírá jednotlivé stromy, takže někdy za den probere až 9 kg listí než zkonzumuje nejkvalitnější 0,5 kg porci. Z tohoto důvodu je velmi obtížné chovat koalu v zajetí.
Jedovatí savci
Zdá se to být neuvěřitelné, ale někteří savci jsou skutečně jedovatí. Savci mají několik typů žláz: mléčné (pro ně jedinečné, používané ke kojení mláďat), potní (odvádějí pot) a mazové (mastí srst). V ojedinělých případech však u nich nacházíme i tzv. jedové žlázy, které jsou v podstatě modifikované potní, mazové nebo slinné žlázy. K jedovatým savcům můžeme řadit všechny zástupce ptakořitných (Monotremata). Poměrně známé jsou rohovité ostruhy s jedovou žlázou na vnitřní straně zadních končetin nad patním kloubem samců ptakopyska (Ornithorhynchus anatinus). Méně známo však je, že podobné orgány mají i ježura (Tachyglossus aculeatus) a obě paježury (Zaglossus spp.).
Nověji se zjistilo, že "jedové" žlázy mají i někteří z hmyzožravců (Insectivora), a to štětinatci (Solenodontidae) a někteří rejsci (Soricinae). Tito živočichové mají jedovaté sekrety v podčelistních žlázách a využívají je při lovu kořisti.
Jed všech jedovatých savců je poměrně slabý a člověku většinou nepůsobí vážné obtíže.
Nejvíce zapáchající savec
Nejčastější komunikace savců se uskutečňuje pomocí pachů, a to prostřednictvím výkalů, moči a sekretů kůže. Takové signály především informují jedince o ochotě se pářit, pohlaví, teritoriích a sociálním postavení. Někteří savci používají pachové signály jako obranu proti predátorům. Nejlépe vybaveni jsou v tomto směru skunci. Z nich především skunk pruhovaný (Mephitis mephitis), který má nejlepší obranný pachový systém. Skunci mají, stejně jako jiné šelmy (především z čeledi lasicovitých), samostatné párové pachové žlázy, které vyúsťují jako malé kanálky na každé straně řitního otvoru. Tyto řitní žlázy se skládají z váčku, ve kterém je množství kožních žlázek produkující různé chemikálie. Váčky jsou obklopené silnými svaly, které při stažení způsobují vystříknutí jejich obsahu. V případě skunků jsou tyto sekrety velice nebezpečné. Způsobují mimovolný pocit zvracení, někteří lidé mohou i omdlít. Skunci jsou schopni prudce vystříknout sekrety až na vzdálenost několika metrů. Uvádí se, že je schopen trefit plošku 1 cm2 na vzdálenost 2 metry, větší cíl však spolehlivě zasáhne i na dálku 4 metrů. Na případné nebezpečí ze strany skunka upozorňuje již jeho kontrastní černobílé zbarvení, které je zřetelné jak ve dne, tak i v noci. Pokud je skunk vylekán nebo se cítí být ohrožen, začne nejprve vlnit ocasem. Tímto výstražným postojem upozorňuje na možný následný útok. Pokud nebezpečí nepomine, postaví se na přední končetiny, otočí se do útočného postavením, zvedne ocas a s velkou přesností vystříkne sekrety proti nepříteli. V případě zasažení očí člověka nebo psa mohou být následky přímo zdrcující. Může dojít k oslepnutí, v případě menších živočichů i k jejich udušení. Zápach skunka je natolik intenzívní (je cítit až na vzdálenost 800 m), že se k němu odváží přiblížit jen málokteré zvíře. Jediným predátorem, který pravidelně loví skunky je výr virginský (Bubo virginianus). Ten dovede skunka ulovit, díky tichému letu a útoku ze vzduchu, ještě dříve, než jej oběť zaregistruje. I přesto ale bývají tito výři potřísnění skunčími sekrety. Vzhledem k jejich velmi slabému čichu jim to však nepůsobí obtíže. Obranné sekrety skunka pruhovaného obsahují sedm hlavních těkavých látek a silně zapáchajících složek. Dvě z nich jsou síru obsahující thioly, které způsobují silně odpudivý zápach sekretů. Označují se jako (E)-2-butene-1-thiol a druhý 3-methyl-1-butanethiol. Člověk je schopen je (i přes svůj poměrně špatný čich) vnímat již v koncetracích 10 ppb, což je velice nízká koncentrace. Mohli bychom ji přirovnat k rozpuštění plné kávové lžičky v olympijském plaveckém bazénu. Skunkové vystřikují také látku obsahující thioacetátové deriváty thiolů. Tyto směsi nejsou cítit jako thioly, ale silně žahají. Pokud se setkají s vodou, přemění se na mnohem účinnější thioly. To znamená, že pokud se budeme snažit vykoupat skunkem postříkaná domácí zvířata nebo naše oblečení vyprat, opět se skunčí zápach projeví. Nejlepším doporučením při velkém potřísnění je asi oblečení zakopat nebo ještě lépe spálit. Postříkání skunkem se v dřívějších dobách používalo někdy i jako forma trestu pro odsouzené. V soubojích s predátory má navíc i výhodu v tom, že jeho kůže je dosti volná, a proto se jim snadno vysmekne. Některé druhy skunků jsou imunní i proti jedu chřestýšů. Největší seskupení savců
Největší stádo antilop skákavých (Antidorcas marsupialis) bylo zaznamenáno při migraci přes planiny v západní části jižní Afriky. Jedno stádo pozorované v červenci 1896 v Karee Kloof u řeky Orange (Jižní Afrika) bylo široké 24 km a 160 km dlouhé. V minulosti byla stáda antilopy skákavé nejpočetnější a největší, ale dnes jejich stav klesl natolik, že největší stáda mají pakoni žíhaní.
Dnes tvoří nejpočetnější stáda pakůň žíhaný (Connochaetes taurinus). Stáda pakoňů žíhaných jsou mnohdy tisícičlenná. Jedinci se sdružují do jednoho stáda které má až 50 členů a v celém takovémto stádě je jenom jediný samec. Některá rekordní stáda mají délku až 40 km a mohou mít až 1,3 milionu členů. Největší seskupení netopýrů na světě bylo zjištěno u tadaridy guánové (Tadarida brasiliensis) v jeskyni Bracken Cave (San Antonio, Texas), kde bylo po migraci shromážděno asi 20 miliónu jedinců. Nejpočetnější kolonie jedinců má psoun prériový (Cynomys ludovicianus), hlodavec z čeledi Sciuridae. Jeho kolonie (označovány jako města) představují úkryt pro tisíce jedinců. V roce 1901 bylo naleznuto jedno město, které mělo údajně kolem 400 milionů jedinců a mělo rozlohu 38 000 km2, což je téměř stejně jako velikost území Irska. V době migrací a při nakupení potravních zdrojů se jednotlivá stáda (skupiny) ozubených kytovců často seskupují do jakýchsi superstád, která mohou čítat až několik set jedinců. U některých druhů delfínovitých (např. delfín pruhovaný, delfín obecný, delfínec Peronův) byla výjimečně pozorována superstáda, v nichž bylo i okolo 1 000 či dokonce až kolem 2 500 jedinců. Nejnižší a nejvyšší frekvence zvuků savců
Nízkofrekvenčí zvuky vydávané plejtvákem obrovským (Balaenoptera musculus) při vzájemné komunikaci dosahují až 188 decibelů. To z nich dělá nejhlasitější živočichy světa, slyšitelné na vzdálenost 850 km.
Ultrazvuk, který je vysílán ve vysokých frekvencích a schopnost echolokace je ze savců nejvíce rozvinuta u netopýrů. Upíři (podčeleď Desmodontinae) a kaloni (čeleď Pteropodidae) slyší zvuky o frekvencích 120–210 kHz. Člověk je schopen vnímat nanejvýš 20 kHz. Delfín obecný (Delphinus delphis) však slyší až 280 kHz. Největší QE
V etologii (zvláště při studiu delfínů) se využívá tzv. koeficient encefalizace (QE). Ten vyjadřuje poměr objemu mozku a povrchu těla. Největší QE má člověk, a to 7,4. Následují jej pak delfíni, z nichž delfín skákavý má QE 5,6. Pro srovnání uvádíme ještě hodnoty šimpanze (2,5) a myši domácí (méně než 1).
Někdy bývá používán jako kritérium encefalizace i poměr hmotnosti mozku a délky těla, případně podíl hmotnosti mozku zvířete a hmotnosti mozku člověka. Např. mozek dospělého samce vorvaně váží zhruba 7,8 kg, tj. asi 0,02 % "pouze" jeho hmotnosti. U delfína skákavého váží mozek 1,7 kg, což je při jeho hmotnosti 300 kg asi 0,57 %. U člověka to jsou, při porovnání jeho průměrné hmotnosti těla a hmotnosti mozku (1,7 kg), 2 %. Nejrychlejší tep
Bezkonkurenčně nejrychlejší tep mají netopýři (Microchiroptera). Malí živočichové (např. hmyzožravci) mají obecně velmi rychlý metabolizmus. Netopýři navíc vydávají mnoho energie během létání. Jejich nejvyšší tepová frekvence činí až 800 úderů za minutu. V zimě (v době hibernace) se však jejich tep snižuje na pouhých 16 úderů za minutu, což je padesátkrát méně. Ze středně velkých hlodavců má velmi rychlý tep např. králík divoký (Oryctolagus cuniculus) jehož tep dosahuje 150 úderů za minutu. Nejméně chromozomů
Nejnižší počet chromozomů v tělní (tj. somatické) diploidní buňce má muntžak červený (Muntiacus muntjak). Tento druh z čeledi jelenovitých, jich má pouze 6. Zatímco například člověk jich má 46, kůň 64. Populace muntžaka červeného je odhadována na pár tisíc jedinců a populace se neustále zmenšuje.
Nejchladnější
Ježura australská (Tachyglossus aculeatus) je společně s paježurou Bruijnovou (Zaglossus bruijni) savcem s nejnižší tělesnou teplotou.
Nejvzácnější savec
Nosorožec jávský (Rhinoceros sondaicus) je jakýmsi ještě nevymřelým ve volné přírodě žijícím exponátem. Je to dnes nejvzácnější žijící savec. Populace nosorožce jávského byla zdecimována kvůli drastickému odlesnění nížinných oblastí a dodnes přežívají už jen dvě populace v Asii díky mangrovovým a bambusovým mokřinám.
 Více o nejvzácnější savcích světa...
Nejteplejší srst
Nejteplejší srst ze všech savců má liška polární (Alopex lagopus). Díky své extrémně teplé srsti trvale obývá nejchladnější místa na Zemi, kde teplota dosahuje -50 °C. Někdy mohou teploty klesnout až na -70 °C, výjimečně i na -80 °C. Zbarvení lišky polární je v létě zcela černé, v zimě zase zcela bílé.
Nejjižněji žijící
Tuleň Weddellův (Leptonychotes weddellii) žije ze všech savců nejjižněji. .......
Nejseverněji žijící
Tuleň kroužkovaný (Phoca hispida) žije ze všech savců nejseverněji.
Ze savců jakkoliv se pohybujících ve vzduchu žije nejseverněji netopýr severní (Eptesicus nilssonii).
Nejrozšířenější
O prvenství nejrozšířenějšího savce světa soupeří myš domácí (Mus musculus), která se zdržuje hlavně v lidských obydlích a potkan obecný (Rattus norvegicus), který žije ve volné přírodě. Rozhodně jsou oba nejrozšířenějšími suchozemskými savci světa. Potkan i myš se vyskytují na všech kontinentech, včetně Antarktidy. Myš domácí byla navíc zavlečena i na některé odlehlejší oceánské ostrovy.
|
nahoru| Copyright © Marek Bryl & Tomáš Matyáštík, 2001–2005 | aktualizováno
založeno dne 8. 1. 2001 |